Dobrá a silná. Káva. Nejlepší. Snídaně. Jedinečné. Obědy. Večeře. Úchvatne V srpnu nejvíc padají hvězdy. Je teplo. Je krásně. Prázdniny jsou v půlce. Kýč.
My jsme na začátku a je to úžasný pocit. Je úterý, 5. srpna 2014, a architekti z ateliérů Modulora a Mimosa nám předkládají první návrh interiéru bistra. Jsme nadšení, ale je jasné, že nás čeká ještě dlouhá cesta. „Hledali jsme pro interiér i něco navíc a máme pro vás takové malé libreto,“ střídají se Jan Řezáč s Petrem Moráčkem v řeci. Všichni jsme zvědaví. A příští rok už chceme v bistru žít, pr
acovat, makat, pozorovat jeho ruch, smějící se holky na karlínské ulici, uspěchané byznysmeny, školáky z Lyčkova náměstí i zbytek místních cikánů, kteří vymýšlejí další lumpárny. Pít skvělou kávu, jíst dobré jídlo a snídat celý den. Baví nás to. Proč bistro? Itálie, zapadákov, pumpa. „Un cafe prego.“ A pak už jen malý nahřátý šálek s dvojitou stěnou, nepotrhaná crema a lahodná, bohovská chuť …A věčné, nekonečné sny, kdyby tak někdy v Praze byla taková kavárna, malé bistro, kde neservírují „bazén“, ale dobré silné espresso bez kyselého ocasu. Otevřít ho. Mít ho. Žít s ním. V něm.
Že se mají sny plnit, je klišé. Ale, proč si jeden sen nesplnit? “Ona je moje žena často mezi nebem a zemí, ale v zásadních věcech má vždycky pravdu.“
Od samého začátku chceme mít bistro, které bude žít. Kde bude možné snídat celý den, pít dobrou kávu, víno, dát si deci dobře chlazeného prosecca k sendviči, který miloval Elvis Presley. Užívat si chuť nejlepšího BLT sendviče v Praze, dát si první rande, rychlou polévku, domácí chleba, pár specialit ze Sardinie a dezerty o které se nebudete chtít dělit. A legendární vejce do skla! Koncept je jasný: nepřeplácané bistro namíchané ze severské strohosti a jednoduchosti, čistých linií a vzdušnosti, italské cikánskosti a lehce francouzského venkova. (Ten opouštíme jako první). Materiály: kámen, dřevo, sklo, barvy bílá, šedá, hlavně ne odstíny žluté a oranžové. Dominanta – pult s kávovarem a chlazenou vitrínou krychlovitého tvaru (hlavně ne onu cukrářskou vlnu). Okamžitě přejmenováváme na akvárium. Je jasné, že v bistru nikdy neprojdou klasické Tonetky – čísla 14 a 18 – padá z nich kabelka. Vzhledem ke karlínské adrese bistra přidávají architekti jakousi reminiscenci na Františka Křižíka. Je oním libretem. František Křižík v Karlíně vybudoval v roce 1884 svou první továrnu, první tramvajovou dráhou spojil Karlín s Libní a jeho oblouková lampa svítila nejen karlínským od roku 1887.
„Elektřina je propojení, stejně tak dobrá káva. Lampy svěšené v prostoru kavárny spojují lidi u stolků mezi sebou a s těmi za barem. Společně s lidmi rozsvěcují kavárnu. Zviditelněním tohoto spojení dráty lamp vzniká obrazec dávající prostoru charakter,“ vysvětluje nám svoji myšlenku Jan Řezáč.
„Místo obloukové lampy tady bude sice svítit Edisonova žárovka, ale i to se dá vnímat jako spojení vynálezců, rivalů, skrz prostor a čas. V roce 1881 totiž dosáhl František Křižík velkého úspěchu na výstavě v Pažíži. Jeho oblouková lampa konkurovala Edisonově žárovce (svítila silněji, než Edisonova žárovka) a získala zlatou medaili,“ doplňuje ho Petr Moráček. Přichází období hledání, změn, přesvědčování, zkoušení, diskuzí, debat, precizování. Zhruba po měsíci se odkláníme od původní myšlenky udělat pult – jakýsi šperk celého bistra – z kamene, protáhnout mramorovou podlahu (původní) až na pult a vytvořit zdání kamenné vlny. Dřevo vylučujeme a favoritem je rezavý plech. Má výraznou texturu i barevnost, ve které není složité najít odstíny kávy a v neposlední řadě je materiálem, do kterého se dá dobře vyřezat jakési motto celého bistra In coffee we trust. Desku pultu navrhujeme z masivního dubu – vyváží tvrdost plechu. Základní prostorovou hierarchii bistra v přízemí domu z třicátých let 20. století na roku ulic Březinova a Petra Slezáka architekti zachovávají. Sezení umisťují podél stěn prostoru a na zvýšenou část – jakési pódium – dávají solitérní stúl pro šest až osm osob. Vzhledem k celkové koncepci bistra se shodujeme na bílých židlích a vytvoření pódia jako jakési levitující části kavárny. Snové. Odlehčené. „Neviditelné“. Výraznou změnou prošlo zázemí bistra určené hostům. Přístup do něj se přesunul do zadní části, což umožnilo lepší organizaci zázemí a současně lepší využití prostoru samotného bistra. Mramorovou podlahu jsme zachovali. Rekonstrukci ovšem nepřežila špaletová okna s trojitým dělením. Nahradila je nová, s dokonalým systémem vytahování, zvětšená a udělaná tak, aby bylo do kavárny vidět z ulice a z kavárny ven. Dva světy se propojí a vzájemně vtáhnou. V prosinci 2014 je architektonická studie bistra PROTI PROUDU schválená a v prostorách bývalé hospody U koníčka řádí řemeslníci. A doufáme, že i pracují. IN COFFEE WE TRUST
Epilog tohoto příběhu: bistro PROTI PROUDU bylo s chutí dávat radost otevřeno na konci března roku 2015.
