Tvar

„Člověk ale nepotřebuje jen výplatu. Potřebuje také cítit, že je ve světě příčinou něčeho skutečného, že jeho jednání má účinek, že jeho čas není zcela proměněn v cizí kulisu. Tenhle pocit vám sice nezaplatí nájem, ale spolehlivě vám vykompenzuje i to, že například třetí měsíc nedostanete výplatu kvůli ministerským šarádám. Když tenhle pocit nemáte a je nahrazen povinností předstírat opak, začne se drolit i sama možnost důstojně obývat vlastní život. Právě proto jsou Graeberovy ‚práce na h***o‘ tak ničivé: neberou jen energii, ale deformují i vztah člověka k sobě samému. Zkuste se do té knihy začíst, například v těch chvílích, kdy sedíte v práci a musíte předstírat činnost, ačkoliv nemáte nic skutečného na práci. Třeba vás to taky naštve. Snad vás za to nevyhodí,“ píše Jakub Haubert.

https://itvar.cz/proc-je-dobre-ze-vas-kniha-umi-nastvat

„Některé básně dávají velkorysý prostor pro rozhlížení se po místech, za která se zodpovědné osoby stydí a všeobecně se patří na ně nadávat. Obvykle jsou špatně přístupná, zarostlá, na první pohled nezajímavá a nemají být na očích, protože kazí dojem z města. Jsou nemilou externalitou ‚civilizovanosti‘, vyvažují naleštěnou tvář nových sídlišť jako zbytečné odkrojky jejich vzniku. Jsou to místa, na kterých jako by se člověk neměl vyskytovat, a když, tak ne dlouho, a vlastně by ani neměla být místem – jsou to nemísta. Zarostlé, špinavé, škaredé, šupácké ostrůvky, zákoutí nebo celé plochy, trčí z nich různé věci, můžou být nebezpečné – a kdo by si jich všímal. Přesto k nim mnozí nějak po svém lnou. A nemusí to nutně připomínat romantickou fascinaci ruinami. Do těchto míst občas není snadné se dostat, lze je zkoumat jen zdáli. ‚Cesta, kterou se prodere báseň, není schůdná pro člověka,‘ píše Iva Jakimiv ve své nejnovější sbírce Onde.“

🖊 Esej Alexandry Brockové je k přečtení v nejnovějším Tvaru i na našem webu: https://itvar.cz/poetika-nemist

„Možná jsem jen paranoidní, ale když na sítích něco vypadá, že to bylo kurátorsky vybráno přímo pro mě, předpokládám za tím spíše generalizace a přiřazení mého online já k nějaké homogenní demografické či zájmové skupině. Díky Orwellovi už víme, že válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost je síla. Dnes vidíme, že personalizace je masovost. A onen hnací motor významového posunu? Umělá inteligence,“ píše Ondřej Schmid.

Jeho sloupek si můžete přečíst na https://itvar.cz/masovost-na-mir

„Monochromatické, indigově laděné ilustrace Jindřicha Janíčka následující po jednotlivých kapitolách text nepřebíjejí, ale citlivě jej doprovázejí a rozšiřují jeho významový prostor. Místy dokreslují konkrétní situace, jindy dotvářejí atmosféru a emoční ladění. Naháčci nenabízejí uklidňující odpovědi a rozřešení, nýbrž otevírají prostor pro diskusi, ambivalenci a nejednoznačnost, jež k rodičovství neodmyslitelně patří. ‚Lidé často vyplýtvají v nesmyslných vztazích, které nikam nevedou, mnohem víc času, než kolik zabere jeden rodičák. Vztah s vlastním dítětem pro mě vždycky bude smysluplný.‘ Síla knihy tak spočívá především v autentických přiznáních, konfesích a ochotě sdílet. ‚Podstatou transformační zkušenosti je, že předem nevíme, jakým způsobem nás promění. Můžeme číst odžité zkušenosti jiných, abychom získali alespoň rámcovou představu různých scénářů, které mohou nastat. Přesto nám neřeknou nic o konkrétních proměnách, které čekají na nás.‘“

„Po debutu Poslední léto přichází Dorota Ambrožová s prózou Naháčci, která – podobně jako autorčina prvotina – sází na komorní rozsah a intenzivní soustředění na prožitek, tematicky i výrazově je však podstatně koncentrovanější a radikálnější. Text, který původně vznikl pro rozhlasovou platformu, si i po přepracování do knižní podoby uchovává jistou epizodičnost, jež se stává jedním z jeho určujících rysů. Ambrožová zde nabízí naléhavý, místy až znepokojivě otevřený záznam mateřské zkušenosti, který balancuje na hraně mezi autofikcí, esejí a deníkovým zápisem – a právě tato nejednoznačnost je zdrojem jeho síly i slabin. Už od prvních stran je zřejmé, že autorka neusiluje o vyvážený obraz mateřství, ale o jeho krajní, vyhrocenou podobu. Vypravěčka, zjevně těsně spjatá s autorskou zkušeností, se ocitá v sevření chronické únavy, nespavosti a pocitu existenčního přetížení. Paradoxně však text, který tematizuje vyčerpání, působí stylisticky svižně a energicky, jeho rytmus jako by vzdoroval fyzickému i psychickému stavu protagonistky. Právě v této tenzi mezi obsahem a formou se rodí jedna z nejpůsobivějších kvalit knihy – naléhavost, která není dána pouze sdělovaným, ale i způsobem vyprávění.“

Recenze Martiny Martinez Arboledy a Jakuba Pavlovského najdete v aktuálním čísle Tvaru i na našem webu.

📲 https://itvar.cz/zahnizdena-vlastovka-aneb-mezi-marii-a-martou
📲 https://itvar.cz/moznosti-jednoho-materstvi

Zveme vás na Večer Tvaru tváří v tvář. Kromě toho, že se opět potkáme v žižkovské Pracovně, představíme a pokřtíme novou knihu naší redakční kolegyně Simony Martínkové Rackové. Nese název „Nepromarnit ani vteřinu“ a obsahuje celkem 40 rozhovorů, které vedla s literárními osobnostmi pro Tvar v letech 2014–2026.

Součástí večera bude „open mic“ některých z respondentů. Začínáme v 19:00.

Akce se koná s podporou Ministerstva kultury ČR.

„A hlavně člověk tak rychle nevyhoří. Neutopí se v té emoci. Taky se umím naštvat a vztek je pro mě dobrý motor, ale pak se ho snažím přetavit v něco konstruktivního. Najít nějakou naději. Že to má smysl i navzdory všemu a že se situace může zlepšit.“

🗣 Rozhovor s prozaičkou Dorotou Ambrožovou o její druhé knize Naháčci, o zkušenosti spisovatelky „na poloviční úvazek“ i o vděčnosti, vzteku a naději. Ptá se Simona Martínková Racková.

📲 https://itvar.cz/snazim-se-zustat-pozitivni

Vážení čtenáři, vážené čtenářky,
dnes něco o únavě.

Navedl mě na ni titulní rozhovor tohoto čísla Tvaru, který pořídila Simona Martínková Racková s Dorotou Ambrožovou, jež učinila tématem své nejnovější knihy nespavost. Je to ovšem specifický typ nespavosti, ten, který zažívá žena v mateřství; vzpomněl jsem si na Čechovovu brutální povídku Spát a spát! z roku 1888 o třináctileté služce, která celou noc kolébá dítě svých pánů, aby ho nakonec k ránu v napůl delirickém stavu udusila – a usnula šťastným spánkem. Spánková deprivace je příšerná věc a může vést k dalším příšerným věcem. „V první řadě to způsobí strašnou únavu,“ popisuje Ambrožová, „která je všeprostupující a nelze se jí nijak zbavit. Protože jediné, co potřebujete, je vyspat se, a ono to nejde. Způsobuje to velké zoufalství a bezmoc, protože člověk ví, že řešení jeho problému je ve spánku, a nedokáže s tím nic udělat.“ Rozdíl mezi Čechovem a Ambrožovou je zřejmý: tato popisuje biologicky podmíněný proces, kdežto onen odhaluje systém. Dětskou práci, sociální nespravedlnost, redukci člověka na funkci v soustavě, která odebírá právo na základní lidskou potřebu.

Ale i Dorota Ambrožová mluví o jiné únavě, která je také systémová. O únavě literárního provozu: tlaku, který způsobuje ekonomická prekérnost, potřeba obhajovat svou existenci (dlouhodobě únavné je „vysvětlit veřejnosti a politikům, že investice do kultury je něco, co se vrací. Lze při tom argumentovat čísly, která jsou reálná. Když to porovnáme s jinými odvětvími, která tohle dělají systematicky už od revoluce, jasně vidíme, jak jsou jinde“) a snad i pocit, že literatura má ještě dnes mít nějakou relevanci, nést nějakou existenciální nebo společenskou váhu. Únavné je koneckonců klást si pořád tuhle otázku: Má, nebo nemá? A pokud ano, kterou z obou? Moc pěkně o tom píše Jiří Kratochvil v krátké, ale úderné glose, nicméně zcela aktuálně jsem měl při sledování diskusí ohledně nominací do české reprezentace na letošní Frankfurt pocit, že nějakou určitě ještě ano: existuje totiž docela dost lidí, kterým není úplně jedno, jak se tato země v zahraničí prezentuje. Jenže část únavy literárního provozu nepochybně pramení z toho, že stát, kterému by mělo na zvyšování kulturní prestiže, diplomatickém a v posledku i ekonomickém efektu záležet, se k podpoře literatury staví momentálně všelijak.

Ale ani to není jen aktuální potíž, která by spadla z nebe. Únava z permanentní legitimizace tady naráží na cosi hlubšího – a o čem vlastně tak či onak mluví všichni výše zmínění: Literatura má reprezentovat společnost, která si však zároveň není jistá, k čemu literatura vlastně je. Doporučuji opět skvělý, emotivní, ale zcela přesný text Jakuba Hauberta v rubrice Nad knihou, věnovaný knize Davida Graebera Práce na h***o. Graeber svým dnes již slavným termínem bu****it job myslel práci, která nepřináší žádnou hodnotu. V našem kontextu upozorním na jeden paradox, který (mi) bere dech: zatímco kultura má obhajovat svou existenci, náplní bu****it jobs je – předstírat relevanci. Když už nic jiného, snad jen proto je lepší být v té první skupině.

Abychom tedy skončili trochu radostněji. Po těch několika měsících nejistoty víme, že pro vás zvládneme uspořádat pár Večerů Tvaru. První proběhne už 9. června, kdy v úvodu zmíněná autorka rozhovoru, naše kolegyně Simona, bude uvádět knižní vydání všech svých tvarovských profilových rozhovorů, kterých za léta svého působení v naší redakci pořídila… inu, hodně, nechte se překvapit. A ve třetím červnovém týdnu se uvidíme na festivalu Knižní lázně v Mariánkách, kde představíme hned to příští tvarovské číslo, které bude site-specificky věnované Karlovarskému kraji. Protože lázně na únavu pomáhají jako máloco, ne že ne.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, rekonvalescenční čtení.

Jan M. Heller, šéfredaktor

📲 Vybrané texty jsou už nyní k přečtení na www.itvar.cz.

📰 Předplaťte si Tvar, který tak budete mít každé dva týdny ve schránce.

🎧 Ocenění rok poté s Miroslavem Hlaučem a Lubomírem Tichým

Sezóna literární cen je za svým největším vrcholem, známe čerstvé držitelky a držitele Liter, Ceny literární kritiky, Moravskoslezských kulturních cen Jantar. Ve chvíli, kdy Vartu posloucháte, je už jasné, kdo získal Cenu Jiřího Ortena pro autory do 30 let. Tváře oceněných jsou vidět v médiích, jejich díla v knihkupectvích zdobí šerpy… Pravděpodobně se jim právě ozývají pořadatelé festivalů, besed, autorských čtení a zvou je, protože ceny táhnou. Jak dlouho takový zájem trvá, co přináší a co možná také bere – o tom hovoří moderátorka Jitka Bret Srbová se svými dvěma hosty, se spisovatelem Miroslavem Hlaučem a básníkem Lubomírem Tichým.

📲 https://open.spotify.com/episode/48JQ9tiuTRtIB1IwToxNCv

„Erotický román francouzské spisovatelky Rachilde (1860–1953) Monsieur Vénus vychází v roce 1884 v Bruselu. Ve Francii může vyjít až o pět let později. Příchuť skandálu a provokace je zpravidla kořením kulturních dějin. Dvojnásob to platí pro generaci, jež vytvořila formativní paradigma pro tvář moderny konce 19. století.“

Esej Hany Bednaříkové najdete na https://itvar.cz/rachilde-a-ty-ostatni

„Moje práce je totiž neviditelná. Alespoň rok, dva, nebo i klidně sedm let, dokud v knihkupectvích a na mámině nočním stolku neleží hotová knížka. Do té doby vlastně jenom píšu. Což samozřejmě není žádná práce. Alespoň ne ta přesně ohraničená, prostorově a časově daná a vymezená práce, jakou si pod prací většina lidí představuje. Moje maminka – obvodní lékařka chodila každý den do ordinace a kdybych jí, když zrovna vyšetřovala pacienta, nakráčela do ordinace a zeptala se, kde mám prášky na bolest hlavy, asi by mi hodně hlučně vynadala a řekla by mi, že se to nesmí opakovat. Jenže když máte pro ostatní neviditelnou práci, tedy sedíte za stolem v nejrůznější dobu, kdy vám to zrovna jde, nebo když zrovna máte nápady, nebo když se prostě jen potřebujete soustředit, čtete si, co jste napsali včera, nebo před měsícem, ostatní to jako práci nevnímají. Není totiž vidět, nedá se jakkoli kvantifikovat, dokud není vytištěná. Když jsem doma v pracovně a tchán s tchyní se ohlásí, že by přišli na návštěvu, ale že se proboha nemám nechat rušit, že budou jako myšky, jen si něco vezmou v kuchyni a půjdou na zahradu, říkám: ‚Bohužel, budu v práci, ale přijdu odpoledne, a to pak můžete přijít i vy.‘ ‚Ale ty přece nechodíš do žádné práce,‘ zní udivená odpověď. ‚Ale ano, chodím a je to práce jako každá jiná a když pracuju, nemůžu mít doma, v kuchyni, nebo na zahradě návštěvu. Potřebuju se soustředit. Přijďte odpoledne, dělám do čtyř,‘“ píše Markéta Pilátová.

Celé její Pokoje najdete v aktuálním Tvaru.