EchoPrime

Jestli tažení za obnovitelné zdroje energií (OZE) může u české veřejnosti spektakulárně narazit, narazí o stachanovsko-gargantuovský plán výstavby obřích větrníků. Stavět se má, jak už se dnes obecně ví, v takzvaných akceleračních zónách. Smysl zón spočívá v tom, že v nich odpadá zdlouhavé povolovací řízení. Bitva svedená o rozsah a konkrétní umístění zón se v těchto týdnech chýlí ke konci. Evropská komise se brutálními výhrůžkami už skoro postarala o vítězství zelené lobby.

Gargantuovský jsme ten plán nazvali proto, že větrníky v urychlovacích zónách hrozí růst do výšky 200 až 250 metrů (měřeno od podstavce po konec vrtule), zatímco největší větrný park u nás, poblíž Kryštofových Hamrů v Krušných horách, dosahuje „jen“ 119 metrů. Velká jižní věž katedrály sv. Víta jako dominanta Prahy je o dvacet metrů nižší. Sv. Vít bude 2,5krát menší než stavby, kvůli nimž se teď akcelerační zóny vyčleňují.

Stachanovský jsme plán nazvali proto, že v tomto stavebním rauši poháněném Evropskou unií to byla minulá česká vláda, kdo ještě iniciativně zvýšil národní závazek. Dnes máme v republice 0,4 gigawattu ve větru (dodává je celkem přes 220 větrných elektráren) a 4,4 ve sluníčku, dohromady tedy 4,8 GW instalované kapacity OZE. Původní plán byl, že akcelerační zóny k nainstalované kapacitě přidají dalších 2,5 GW. Ovšem Fialův kabinet loni počátkem listopadu svůj návrh Národního plánu obnovy upravil na 3 GW a ten poslal do Bruselu. Byl to návrh skandální obsahem i okolnostmi. V tu chvíli Fialova vláda byla už měsíc v demisi. Stejně jako vláda v demisi nemá vybírat vítěze státních zakázek, neměla by ani podnikat tak nezvratné kroky, jako je posetí české krajiny dystopickými obry.
https://www.echoprime.cz/a/H79HF/ursula-ty-vetrniky-na-vysocine-proste-chce

Zaplaví Česko až stopadesátimetrové supervětrníky? Vláda o nich nerozhoduje úplně dobrovolně. „Jsme pod ostřížím dohledem Evropské komise, která pojala podezření, že vláda pro větrníky neplane a zákulisně jí vyhrožuje zastavením dotací,“ říká Daniel Kaiser. Údajně může jít až o sto miliard korun. Premiér Babiš je tímhle zranitelný a vydíratelný.

Vedoucí úřadu vlády Tünde Bartha je trnem v oku mnohým. Začínala u Zdeňka Bakaly, pracovala pro Agrofert v Maďarsku a nyní je pravou rukou Andreje Babiše. „Dělá reorganizaci, aby vláda nadále nebyla rukojmím státní správy. Je to naprosto legitimní věc,“ říká Dalibor Balšínek. „Jde tak o věc legitimity. Jsme v demokratické společnosti, vláda je nějakým způsobem volená a odvolatelná,“ myslí si Jiří Peňás.

Je česká protidrogová politika v pořádku, nebo je potřeba ji změnit? A jak promění Velkou Británii vražda Henryho Nowaka a přístup policie?

Na Echo Poradě diskutují Jiří Peňás, Daniel Kaiser, Adam Růžička a Dalibor Balšínek.
https://www.echoprime.cz/a/HRHEQ/cim-je-vydiratelny-babis-proc-vadi-jeho-prava-ruka-tunde-bartha

Co je žena? Tato zdánlivě jednoduchá otázka před pár lety dokázala vykolejit nejednoho politika. Progresivní ortodoxie totiž velela, že ženou je ten, kdo se ženou cítí. Definice na základě nějakých biologických faktů byla nepřípustná. Když při slyšení v Senátu padla otázka, co je žena, kandidátka na americkou vrchní soudkyni Ketanji Brownová Jacksonová odpověděla, že „není biolog“. Nynější britský premiér Keir Starmer v minulosti prohlásil, že „trans ženy jsou ženy“, ale po verdiktu Nejvyššího soudu, jenž dospěl k názoru, že „biologické pohlaví“ je chráněná kategorie, změnil názor. Z tohoto období pochází i nejrůznější zákony umožňující změnu pohlaví pouhým prohlášením. Dozvuky jednoho takového případu dorazily i do Česka.

Německý pravicový extremista Sven Liebich byl v roce 2023 odsouzen za podněcování k nenávisti, pomluvu a urážku na rok a šest měsíců vězení. Ještě před plánovaným nástupem do vězení ale vstoupil v platnost nový německý zákon umožňující změnu pohlaví prohlášením na matrice. Toho Liebich využil a záhy se z něj stala Marla-Svenja Liebichová. Trest si měl odsedět v ženské věznici, kde nejspíše očekával jemnější zacházení než v mužské káznici. Z tohoto plánu ale sešlo. Liebich do vězení nikdy nenastoupil a zmizel. V dubnu byl dopaden v Aši a nyní soud rozhodl o jeho vydání do Německa.

Liebich je jedním z mnoha příkladů ilustrujících, jak se dobře míněné zákony na ochranu trans osob v podstatě okamžitě zvrhly naprosto předvídatelným způsobem.
https://www.echoprime.cz/a/HhBh5/kdyz-je-trans-zena-nebezpecny-muz

Co média hlavního proudu zajímá nejvíce? Není to ani tak státní rozpočet či výdaje na obranu, ale především reorganizace na Úřadu vlády, banální spor o to, zda na summit NATO do Ankary pojede prezident, či změna financování veřejnoprávních médií. Doufejme jenom, že brzy přibude i reforma vysokého školství, byť třeba jen proto, že má potenciál kulturní války. Ale i v takovém případě díky bohu, protože vzdělání je klíčové pro rozvoj společnosti a státu a jeho současný stav je tristní a varující.

Jak je velká část agendy tradičních médií vzdálená reálnému životu, nejlépe ilustrují pravidelné pondělní tiskové konference premiéra Andreje Babiše a jeho vlády, které lze sledovat živě na ČT24 i CNN Prima News. Tyto brífinky se stávají jednou z nejlepších politických televizních show, předčí i většinu tolik populárních podcastů. Babišovy tiskovky mají švih, dynamiku, napětí, konflikt, ale i informační hodnotu – která se pak paradoxně dost často ani do médií, jejichž novináři se vládních tiskovek aktivně účastní, nedostane. Máme možnost sledovat volný ring, kdy se ke slovu dostávají všechny typy médií i novinářů, včetně těch apriori kritických, které premiér svým typickým způsobem obviňuje ze lží a polopravd, a oni mají možnost na premiérovu kritiku reagovat. Jde to živě, nestříhá se, je to autentický politický kotel a divák může sám posoudit, kdo je silnější v kramflecích.

Zajímavé také je, že dvě významné agendy, kterých se reorganizace na Úřadu vlády týká – lidskoprávní a protidrogová politika –, se neruší, jen se přesunují pod jinou instituci. Těžko se pak premiérovi divit, že na úřadu nechce potkávat aktivisty typu Jany Michailidu nebo Matěje Hollana, kteří ze všeho hned dělají bouři ve sklenici vody.
https://www.echoprime.cz/a/HbVeL/nejlepsi-televizni-politicka-show

Občas člověk narazí na příběh o progresivních výstřelcích tak šílených, že si říká, že musel vzniknout jako dezinformace v prostředí extrémně pravicových trollích farem. A pak se ukáže, že je zcela pravdivý. Mezi takové patří i smutný osud Henryho Nowaka.

Tohoto osmnáctiletého studenta v prosinci ubodal Vickrum Digwa v anglickém Southamptonu. Digwa je sikh, příslušníci tohoto původně indického náboženství se vyznačují tím, že jim jejich víra nařizuje neustále nosit ceremoniální nůž, díky čemuž mají výjimku z jinak velmi přísných britských zákonů o nošení zbraní. Ty zakazují nejen nejrůznější nože a střelné zbraně, ale třeba i pepřové spreje.

Když na místo přijela policie, Digwa osočil Nowaka z rasismu. Zasahující strážníci umírajícího Nowaka zatkli a spoutali. To samozřejmě vyvolalo v Británii skandál. Zdá se, že pro policii je závažnějším zločinem rasismus než vražda. Až se tomu nechtělo věřit.
https://www.echoprime.cz/a/HSNFx/kdyz-je-rasismus-horsi-nez-vrazda

V jednom z minulých textů jsme zmiňovali, jak zajímavým průhledem do íránské revoluce je kniha íránské literární historičky Azar Nafisiové Číst Lolitu v Teheránu. Některé naše představy o totalitním režimu a o muslimské zemi potvrdí, v jiných nás naopak překvapí. Asi málokdo z nás si třeba představoval, že v roce 1988, uprostřed iráckých náletů na Teherán, se ve městě konal filmový festival se sérií projekcí filmů tehdy nedávno zesnulého režiséra Andreje Tarkovského.

„Před kinem se už několik hodin před otevřením pokladny tvořily fronty. Na černém trhu se lístky prodávaly za mnohonásobek oficiální ceny a propukaly o ně potyčky, zejména mezi těmi, kteří za tímto účelem přijeli z venkova,“ píše Nafisiová. Jeden z jejích studentů, předseda fakultní organizace Islámského džihádu, což byla jedna ze dvou oficiálních studentských organizací, ji oslovil s tím, že získal dva lístky na promítání posledního Tarkovského filmu Oběť. „Říkal, že posedlost Tarkovským je tak všudypřítomná, že na promítání přišel dokonce i ministr ropného průmyslu s rodinou.“

Minulost je jiná země, jak zní jeden slavný citát, a Írán je navíc skutečně jiná země. Ministr ropného průmyslu na Tarkovském, tak si nepředstavujeme islámskou diktaturu, ale možná ani žádnou ropnou velmoc včera či dnes.

A přece se to stalo, což vypovídá nejen o íránské civilizaci. Je to svědectví o tom, jak mocný byl vliv vysoké kultury ani ne před půlstoletím. I ten citovaný studentský funkcionář připouštěl, že ne každý z těch, kteří bojovali o lístky, Tarkovskému rozuměl. Ale chtěli tam být, protože vysoká kultura nebyla pouhým vyžitím, ale legitimovala režimy. I ta západní (Oběť byl švédský film) a neislámská. I fanatickou teokracii. A legitimovala je proto, že představovala vládu psaného slova (i když je film audiovizuální médium, je ukotvený v literární kultuře).

Ta scéna při vší bizarnosti reprezentuje epochu vlády psaného slova, a my prožíváme její konec.
https://www.echoprime.cz/a/HpJ7p/kdyz-pismo-prestava-vladnout

Václav Moravec, ikona nedělních televizních politických debat, v březnu s bouchnutím dveřmi opustil po dvou desetiletích veřejnoprávní televizi. V neděli spustil své vlastní vysílání na placeném modelu. Moravec nepochybně představuje jistou kvalitu, veřejně přístupná část jeho rozhovoru s ministrem Petrem Macinkou to potvrdila, další ohlášení hosté jeho pořadů (je jich více) jsou rovněž „prvoligoví“. Jde sebevědomě do čelního střetu se svým bývalým zaměstnavatelem – vysílá ve stejném čase jako Česká televize svou nedělní debatu, někdejší Otázky. Power move, jak by řekli Američani.

Bude zajímavé sledovat, kolik zájemců si Moravcův web „za zvýhodněnou cenu 199 korun“ zaplatí (i to, zda Moravec ten počet zveřejní). Bude to zajímavý experiment v tom, zda existuje pro tento typ pořadu dost zájemců, zda už trh není přesycený, případně zda se Moravcův styl žurnalistiky nepřežil. A, byť to asi nebylo tak zamýšleno, vzhledem k tomu, že Moravec zdůrazňuje, že zastává stále tytéž hodnoty jako vždy – jen je podle něj v současné ČT není možné provozovat –, to bude taky experiment v tom, zda může svobodný trh zachránit vysílání veřejné služby.

Je tu ovšem jeden zádrhel. Moravec má s ČT podepsanou konkurenční doložku. Ta mu vyprší až v září. V médiích ale platí, sejde z očí, sejde z mysli. Potřebuje začít se svým projektem co nejdřív. Jinak hrozí, že v září nebude už zajímat pomalu ani Allformance FZCO (to je firma z Dubaje, která umísťuje na YouTube deepfake inzeráty zneužívající podobu různých českých osobností, na něž loví důvěřivce pro šmejdské investiční platformy). A tak Moravec na konkurenční doložku kašle.

On to takhle neřekl, to by nebylo „on-brand“. Takže říká, že doložka není platná, protože nepodepsal jakési čestné prohlášení. ČT tvrdí, že doložka je platná. Dále říká, že se konkurenční doložky nemusí držet, protože platby, jež mu ČT v souladu s podmínkami poukazuje, jí posílá zpátky. Ale to každý chápe, že takhle to nefunguje. Taky poukazuje na to, že podle názoru Dozorčí komise Rady ČT je institut konkurenčních doložek v ČT nadužíván. Ale to taky nejde, to je jako začít stavět bez stavebního povolení a vymlouvat se na to, že Světová banka kritizuje ČR za pomalé stavební řízení.
https://www.echoprime.cz/a/HiSgB/vaclav-moravec-populista

Západ je ochoten bojovat do posledního Ukrajince, to je častá námitka odpůrců pomoci napadené zemi. Podle této koncepce by Kyjev již dávno uzavřel s Moskvou mír, nebýt zlotřilého Západu, který ho nutí do sebevražedného pokračování války proti jeho vůli. Klíčovým okamžikem má být údajně návštěva tehdejšího britského premiéra Borise Johnsona v Kyjevě na jaře 2022. Prý tehdy byla v podstatě před podpisem mírová smlouva z Istanbulu, ale Johnson ji zakázal Ukrajincům přijmout a rozkázal dál bojovat. Tato teorie z Ukrajinců činí nesvéprávné loutky, neschopné rozhodovat o svém osudu. Posledních pár týdnů ilustruje, že Ukrajinci opravdu neodolávají ruské agresi jen z nějakého donucení.

Pokud by tomu opravdu tak bylo, tak s ubývající západní podporou by měla narůstat ukrajinská ochota s Rusy vyjednávat. To se ale neděje. Minulý rok jsme byli svědky amerických snah o zprostředkování míru, kdy Washington tlačil na ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského k ústupkům, které Zelenskyj odmítal. Trumpův Bílý dům taktéž omezil dodávky zbraní a sdílení zpravodajských informací. Přes to všechno ale Ukrajinci bojují dál.

Dokonce se v posledních týdnech začíná mluvit o tom, že Kyjev začíná mít navrch. Deník The Financial Times píše, jak „Ukrajina obrací situaci ve svůj prospěch“, a server The Free Press se ptá, jestli „Ukrajina vyhrává bez americké pomoci“, abychom uvedli jen dva příklady.

Ukrajinští vojáci na frontě sdělili Financial Times, že morálka je na nejvyšší úrovni za poslední rok. „Ukrajina je v květnu 2026 z vojenského hlediska pravděpodobně v lepší pozici než v květnu 2025 a ruské problémy jsou v roce 2026 systémovější než v roce 2025,“ řekl stejnému listu analytik Franz-Stefan Gady.

Čím to je? Odpovědí jsou drony.
https://www.echoprime.cz/a/H9tZc/zelenskeho-karty

Knihovna Václava Havla (KVH), ta instituce, která dvacet let nosí jméno, jež pořád pro mnohé hodně znamená, je v těžké krizi. Minulý týden se zhroutila dovnitř, zkolabovala za pochodu a v přímém přenosu, za lačných pohledů médií – a nevěřícného zírání publika na sociálních sítích. Samozřejmě není to tak, že by se zřítil dům (v pražské Ostrovní ulici, rád jsem tam chodil), ale rozpadly se tam „strukturální“ vztahy, které tam ale byly od začátku dosti komplikované, napjaté a jaksi potenciálně výbušně nastavené. Vládla tam vždy křehká a ohrožená rovnováha, spíš než smír jakási tichá zákopová psychoválka, o níž přitom zvnějšku málokdo věděl.

Problém ale vůbec nebyl v obsahu a činnosti, kterou Knihovna, tedy ti lidé, kteří tam pracovali, po patnáct let vyvíjeli. Ti připravovali programy, pořádali akce, produkovali velké množství různých diskusí, setkání, seminářů a tak dále. Dům to byl (a pořád ještě je) skoro každý večer otevřený, opravdu živý, důležitý kulturní bod na mapě centrální Prahy. Tým těch lidí tam uskutečňoval zhruba to, co si Havel přál a s čím Knihovnu kdysi zakládal: Udělejte si z toho takový klub, kam budete rádi chodit. To je jeho autentický výrok z roku 2010, když se program pořádně rozjížděl. Bylo to v havlovském duchu, měl takové věci rád a věděl, jaký význam mají místa, kde se lidé můžou setkat a mluvit spolu. Možná by si ještě představoval, že by tam byla taky „hospůdka“ nebo prostě něco, kde by se mohlo večer pokračovat. Je pravda, že zprvu se tam podávalo víno (jedna sklenka na osobu), ale pak se začalo šetřit a byla k mání jen voda a tyčinky. Vstup zůstal ovšem volný. I proto se Knihovna jevila jako společensky velmi vlídný prostor, kam mohl zajít každý, prostě zabočil z ulice a posadil se tam. Nepůsobilo to ani trochu snobsky, sektářsky, elitářsky, nebylo to zdaleka jen pro „pražskou kavárnu“ – i když nedá se nic dělat, její příslušníci tam byli asi hosty nejčastějšími.

To samozřejmě nemělo být všechno, a ani Havel by si asi nepřál, kdyby to byla jen literární kavárna jeho kmene, což vskutku nebyla. Ale má-li fungovat nějaká – havlovsky řečeno – „smysluplná“ činnost, musí mít srozumitelné zadání, uchopitelný obsah a konkrétní téma. To zaručovali lidé, kteří měli o Havlovi určitou představu, znali ho když ne osobně, tak jeho texty a hry, rozuměli mu „havlovsky“: nebyl pro ně nějaké simulakrum či avatar imitovatelný AI, ale historická postava, na niž je možné navazovat, aby to dávalo smysl. To se v Knihovně víceméně dařilo. Byl to diskusní klub, ale také badatelna, archiv, trochu muzeum, knižní redakce, učitelská sborovna. Byla to, s nadsázkou řečeno, nátlaková organizace v duchu karikované „pravdy a lásky“, čemuž je nutné rozumět též sebeironicky. Havel bez ironie a schopnosti se na sebe dívat kriticky není Havel. Kdo pro tenhle havlovsky dialektický rozměr měl pochopení, ten sledoval, co se tam děje, se zájmem a chodil do Knihovny rád, i když ne všechno mu muselo být po chuti. Ano, mohla mluvit více hlasy a být rozkročena více do stran. Ale to je vždy subjektivní.

Problém byl v něčem jiném. Zaprvé: samozřejmě to musel někdo platit.

Celý text najdete zde:
https://www.echoprime.cz/a/HLdnZ/konec-kavarenskeho-zivota-vpodniku-pani-havlove

Dominik Feri byl podmíněně propuštěn z vězení a odjel na hory. Tuto zajímavou informaci nám přinesla média, jejichž zástupci čekali před vraty teplické věznice na bývalého politika odsouzeného za dvě znásilnění a jeden pokus k tříletému trestu. Dvě třetiny si odseděl, a soud tedy vyhověl jeho žádosti o propuštění. O vězení se ještě vyjádřil, že šlo o pozoruhodnou zkušenost.

Nejen ty dívky, které se staly nástrojem jeho chtíče, se nyní asi necítí nejlépe. Dva roky ve vězení za znásilnění, no, rychle to uteče, nelze říci, že by šlo o přísné potrestání. Aspoň ten rok si ještě posedět mohl. Ale právo a spravedlnost nejsou totožné pojmy: Feri byl propuštěn nepochybně podle právních norem, tedy po právu, zda spravedlivě, je už věc jiná. Pocit spravedlnosti je subjektivní a dostavuje se ještě prostřednictvím něčeho jiného, než kolik si kdo odsedí. Třeba jak u toho ten potrestaný člověk vypadá, jak se tváří.

A Dominik Feri se tvářil nadmíru spokojeně. Na záběrech ze soudních přelíčení, během transportů (v poutech), stejně jako teď, kdy vycházel z vězeňských vrat, měl na tváři – úsměv. Ano, Feri se stále usmíval. Jistě lze namítnout, že ne všechno člověk viděl a že média si vždy vybírají efektní obrazy, že někdy se třeba Feri tvářil i zarmouceně a kajícně, ale naprosto převládající obraz byl: Feri usměvavý. Vypadal trochu jako Švejk, když ho vedou postrkem na policejní stanici. Takový skoro blažený výraz blba, který se nějakým asi omylem dostal před ty pány, kteří ho přece za chvíli pustí, protože jde o nějaký omyl. A když ne omyl, tak je to bagatela, prkotina, ještě navíc si ty holky vymýšlejí.
https://www.echoprime.cz/a/HUwYZ/dominikuv-usmev