Barrandov 1928

🗺️ BARRANDOV, KTERÝ JEŠTĚ NEBYL (a dnešní ulice)
Vltava, lomy, svahy porostlé vinicemi… a žádné ulice.

Orientační plán Prahy z let 1909–1914 zachycuje místo, kde o pouhých dvacet let později vyroste první zástavba Barrandova – vilová čtvrť s vyhlídkovou restaurací a filmovými ateliéry.

Dnešní Barrandovská, Filmařská ani Lumiérů tehdy ještě neexistovaly ani jako záměr. Byl tu jen nezastavěný kopec nad řekou, několik cest k lomům a zbytky vinic na svazích v okolí.

🌿 98 LET BARRANDOVA
Dnes si připomínáme 98 let od chvíle, kdy se na kopci Habrová v Hlubočepích začala rodit nová zahradní čtvrť – budoucí Barrandov.

Podnikatel Ing. Václav Havel (1897–1979) nechtěl stavět ani dělnickou kolonii, ani běžnou vilovou čtvrť. Jeho vizí byl velkoryse pojatý zahradní park s omezeným počtem domů a dostatkem volného prostoru a zeleně.
Urbanistickou koncepci celé čtvrti zpracoval architekt Max Urban, který pro Havla navrhl regulační plán s hlavní třídou, veřejnými budovami i rozvolněnou zástavbou rodinných domů ve velkých zahradách.

Výstavba začala symbolicky lámáním skály v bývalém vápencovém lomu na severní straně kopce. Stalo se tak 24. února 1928 a pamětní deska zde umístěná tento den připomíná dodnes.

První práce směřovaly k vybudování příjezdové silnice, inženýrských sítí a vyhlídkové restaurace, kolem níž měla postupně vyrůst vilová zástavba. Z místa, kde po tisíce let odpočívaly zkameněliny, se ozýval dynamit a pneumatická kladiva. Tím se začal psát příběh Barrandova.
_______
📷 Letecký pohled na zástavbu Barrandova z roku 1945.

⛵️ Lodě Sportovního sdružení pod Barrandovem.
Projekt, který architekt Vladimír Grégr, autor řady domů na Barrandově, koncipoval a realizoval v letech 1930 až 1935 jako moderní středisko letních sportů s plovárnou, klubovnami a zázemím přímo u vltavského břehu.

Dnes si připomínáme 83 let od jeho popravy nacisty v Berlíně, ve věznici Plötzensee.

Sdružení se nacházelo přibližně v prostoru dnešního úpatí Barrandovského mostu a zaniklo v souvislosti se zamýšlenými úpravami vltavského břehu, ke kterým nakonec došlo až po válce.

_______
Ing. arch. Vladimír Grégr
(3. 8. 1902, Praha – 22. 2. 1943, Berlín)

❓ Vzpomenete si, ve kterém filmu si tahle dvojice dala rande na plovárně pod Barrandovem?

NÁPOVĚDA: film je z roku 1936
_______
(dodatečně kolorováno pro představu, jak scénu viděli současníci)

☕ Dozvuky starého světa na Terasách (50. léta).

🚋 „Kuplování“ na konečné Hlubočepy (1962)
(tam se vystupovalo, pokud jste mířili na Barrandov)

Na konečné linky č. 5 se tramvaje v tomto roce ještě neotáčely smyčkou jako později. Využíval se mírný sklon tratě.

Cestující vystoupili, posádka odpojila vlečné vozy a samotný motorový vůz přejel přes kolejový přejezd na levou kolej směrem zpět do centra. Teprve potom se vlečné vozy znovu připojily a tramvaj mohla pokračovat opačným směrem.

Pražští tramvajáci této manipulaci s vozy bez smyčky říkali „kuplování“.
_______
Foto: Jan Bajer

✋🏻 Překvapení pro řidiče pod Barrandovským mostem.
Silniční kontrola, rok 1946.

✉ POSLEDNÍ ADRESA: NA HABROVÉ 427
Roku 1939 se do bytu v dnešní ulici Lumiérů nastěhovala rodina Rabínkových.
Nebylo to stěhování z vlastní vůle.

Ing. Emil Rabínek byl elektroinženýr, obchodník a spolumajitel prosperující firmy Korálek a Rabínek. Patřil k asimilovaným pražským Židům, kteří věřili ve vzdělání a stát.

Jeho žena Josefa byla švadlenou, návrhářkou a provozovatelkou módního salonu a také jednou z prvních žen v Praze, které takový podnik samostatně vlastnily. Její Salon Weigert ve Spálené ulici patřil ve 20. a 30. letech k zavedeným adresám.

Dcera Rabínkových Franci se vyučila v matčině salonu a stala se jeho spolumajitelkou. Bylo jí devatenáct let, když v březnu 1939 nacisté obsadili Prahu.

Už v květnu téhož roku salonu hrozila arizace. Ukázalo se však, že jeho fungování je zcela závislé na osobních vztazích dosavadních majitelek se zákaznicemi, a tak byla situace dočasně vyřešena formálním přepsáním podniku na nejvýše postavenou českou zaměstnankyni.
Díky tomu v něm Franci mohla alespoň po určitou dobu dál pracovat a živit rodiče.

Zdánlivé řešení ale brzy vystřídala další rána.
Rabínkovi totiž neodevzdali své šperky nacistickým úřadům, jak jim ukládalo jedno z protižidovských opatření, ale uschovali je u jistého českého majora. Když gestapo objevilo seznam majitelů šperků, na němž figurovala jejich jména, přišli si v červnu 1939 pro Franci i její rodiče.
Dva týdny strávili ve věznici na Pankráci.
_______
BARRANDOV JAKO DOČASNÝ ÚKRYT
Po této zkušenosti se na radu jedné z Franciných spoluvězeňkyň Rabínkovi rozhodli opustit vnitřní Prahu a přesunout se na tehdy okrajový Barrandov – aby byli méně na očích. Franci si sem přivedla i svého prvního manžela Josefa Solara a po sňatku začala užívat příjmení Solarová.

Barrandov však pro Franci nebyl neznámým místem. Dávno před válkou, ještě jako třináctiletá, se zde v roce 1933 při plaveckém výcviku potkala s amatérským plavcem a vodním pólistou Kurtem Epsteinem, reprezentantem Československa a účastníkem olympijských her.
Po válce se jejich cesty znovu protnuly a Epstein se stal jejím druhým manželem.
_______
Ani přestěhování na Barrandov však rodinu Rabínkových nezachránilo. V září 1942 byla celá rodina zařazena do transportu z Prahy do Terezína.
Emil a Josefa o čtyři dny později pokračovali transportem na východ do Malého Trostince.
Odtud se už nevrátili.

Franci směla zpočátku zůstat v ghettu s Josefem, jenž pracoval na stavbě železniční vlečky z Bohušovic do Terezína. V ghettu zůstala poměrně dlouho, 18. května 1944 však musela nastoupit do transportu do Osvětimi.

Její dcera Helen později vzpomínala:
„Když se tam máma dostala, bylo tam hodně žen, které znaly její a babiččin salon. Jedna její dřívější konkurentka už byla zaměstnaná jako šéfová v krejčovské dílně a hned si mámu vzala k sobě.“

V červenci 1944 byl z Osvětimi vypravován transport žen na práci do Hamburku. Aby do něj mohly být zařazeny, musely projít selekcí před doktorem Mengelem.

„Mengele dal na věk, číslo a profesi. Všechny ty ženy řekly, že jsou švadleny, ale máma se rozhodla říct, že je elektrikářka. Dodnes nechápu, jak je možné, že jí Mengele věřil. Protože aby v roce 1943 byla žena elektrikářka? To je úplná pitomost,“ dodává dcera Helen.

Franci vyrůstala v rodině elektroinženýra, a právě to jí zřejmě zachránilo. Do Hamburku odjela na práci jako elektrikářka a tuto roli dokázala přesvědčivě předstírat až do jara 1945.

Při spojeneckém bombardování Hamburku na ni spadla část střechy. Přežila i následný „evakuační“ pochod do Bergen-Belsenu, kde na samém sklonku války onemocněla tyfem.
Po osvobození strávila tři týdny v nemocnici.

Poté pracovala jako tlumočnice pro britskou armádu. Do Prahy se vrátila až na podzim roku 1945.

Franci Rabínková přišla v táborech o otce, matku i prvního manžela. Vrátila se do města, kde už neměla nic.
Žádné doklady, žádný domov. Jen vzpomínky.

_______
K dnešnímu Dni památky obětí holokaustu

Vybrané pasáže převzaty ze stránek pametnaroda.cz a z knihy Helen Epsteinové „Francina válka“ (vyšlo v češtině také po názvem „Nalezená minulost”).
Foto: archiv Helen Epstein | Národní archiv, Praha | soukromá sbírka Barrandov 1928

📍 Lumiérů 427/18, Praha 5 – Barrandov

🎬 LÍTOST (1970)
Film v režii Evalda Schorma, podle scénáře Jiřího Hubače, patří právem ke zlatému fondu české kinematografie.
Výjimečný je i hereckým setkáním otce a syna z rodu Hrušínských.

Jedna z dramatických scén se odehrává na Terasách na Barrandově.

🍺 Místo vzal most: Hospoda U Dědků
Tam, kde dnes stojí pilíře Barrandovského mostu, býval od 16. století Červený mlýn – malý skutečný vodní mlýn u Dalejského potoka, po němž byla pojmenována celá osada na úpatí Barrandovy skály.
Když v 60. letech 19. století dosloužil, vystřídal ho zahradní hostinec U Dědků, pro který se vžil lidový název Na Růžku. Obyčejná lokální hospoda, kam chodili dělníci, místní i výletníci.

Po roce 1975 zmizela hospoda i Červený mlýn. Dnes jsou zde zapuštěné betonové pilíře jedné z nejvytíženějších dopravních tepen Prahy.

🧊 Ledaři porcují zamrzlou Vltavu pod Barrandovem.
(autor neznámý, 20. léta)