MORITZ BAKER

Stojí na každém instagramovém snídaňovém stole a najdete ji skoro v každé designové kuchyni. Ale málo kdo ví, proč má zrovna osm hran.

Moka Express. Alfonso Bialetti ji navrhl v roce 1933 v italském Crusinallo. Pracoval v hliníkovém průmyslu ve Francii a po návratu chtěl demokratizovat espresso. Před Moka bylo espresso luxus kaváren – obrovské mosazné stroje nedostupné pro domácnosti. Alfonso navrhl konvičku, která funguje jen na fyzice: horká pára vytlačuje vodu nahoru přes kávu. Žádná elektřina. Jen plamen, tlak a gravitace.

Proč osmihran? Stabilita na sporáku – neklouzá, nepřevrací se. Lehké uchopení. Snadná výroba lisováním. A hlavně: Art Deco estetika třicátých let, kdy geometrické tvary znamenaly modernost. Hliník byl tehdy nový průmyslový materiál – levný, lehký, vodivý. Tento design je dnes v MoMA v New Yorku i Trienále v Miláně. Nejikoničtější verze: klasický hliníkový osmihran na tři nebo šest šálků se slavným logem muže s knírem – to je Renato, syn Alfonsa.

Renato v padesátých letech přetvořil rodinnou firmu v italskou ikonu. Postavil obří sochu Moka konvičky v Miláně, obsadil billboardy, vstoupil do televize. Mezi lety 1934-1940 vyrobil Alfonso sedmdesát tisíc kusů. Po válce produkce explodovala. Dnes přes tři sta třicet milionů kusů.

Dnes už není jen klasický hliníkový osmihran. Dolce & Gabbana dělají limitované edice se sicilskými motivy nebo středomořským modrým vzorem. Existuje zlatá verze Moka Oro potažená dvacetičtyřkarátovým zlatem – čistě sběratelský kus, ne na vaření. A jako každý nadčasový design je Moka terčem kopírování – originál pozná se po logu muže s knírem a Made in Italy razítku.

Bialetti udělal převrat: vzal rituál kaváren a dal ho každému. Demokratizace přes design. Devět desetin designových bytů má Moka konvičku. Polovina ji používá. A to je rozdíl mezi dekorací a nástrojem. Mezi věcí na Instagram a věcí, která vám každé ráno udělá kávu. I já jsem jejím hrdým majitelem.

Jediná česká stavba na seznamu UNESCO za architekturu. Stála 5 milionů korun v roce 1930 - za ty peníze se dala postavit celá ulice rodinných domů.

Vila Tugendhat. Ludwig Mies van der Rohe ji navrhl v letech 1928-1930 pro novomanžele Fritze a Gretu Tugendhatovi. Chtěli moderní dům s jednoduchými tvary, žádné secesní ozdoby, žádné figurky. Jen čisté prostory a dokonalé materiály. A přesně to dostali.

Revoluční konstrukce: Mies použil ocelový skelet místo nosných zdí, což mu umožnilo uvolnit celý půdorys. Do obýváku postavil okna široká 5 metrů, která se elektricky spouštějí do podlahy, jako v autě. Jenže tady píšeme rok 1930. Klimatizace, elektricky ovládaná okna, speciální komora na skladování kožichů. Technologie o dekády napřed. Nábytek navržený pro vilu, křesla Brno a Tugendhat se vyrábějí dodnes! Žádné obrazy, žádné dekorace. Jen materiály jako marocký onyx, vzácný makassarský eben, mléčné sklo.

Přesnou cenu nikdo nezná. Odhady: 5 až 8 milionů tehdejších korun! Za to mohlo vzniknout třicet běžných domů. Kritici mluvili o snobismu. Dnes je to UNESCO. Tugendhatovi v ní žili jen 8 let, v 1938 museli utéct před nacisty. Gestapo vilu zabavilo, po válce sovětská armáda, pak tu byla dětská rehabilitace. Roku 1992 se tady podepsalo rozdělení Československa. UNESCO přišlo 2001, rekonstrukce za 131 milionů proběhla mezi lety 2010-2012.

Mies ukázal, že luxus je o kvalitě materiálů a proporcí, ne o množství dekorací. Ocelový skelet místo zdí změnil celou architekturu. Barcelona Pavilon pro světovou výstavu 1929 byl po akci zbořen. Tugendhat stojí dodnes. Přežila gestapo, Rudou armádu, dětskou rehabilitaci i 90 let používání. Není to jen vila, je to důkaz, že dobrá architektura přežije všechno. Když prodávám nemovitosti, hledám přesně tohle: ne developerské projekty na rychlý prodej, ale budovy s kvalitní architekturou, které budou mít hodnotu i pro další generace.

Brno mělo v roce 1930 zkrátka lepší vkus než většina dnešních developerů.

Nejkopírovanější nábytek světa.
První kus byl dárek pro režiséra Billyho Wildera. Cena 1956: 310 $. Dnes originál: od 210 000 Kč.

Eames Lounge Chair & Ottoman.
Charles a Ray Eamesovi, 1956, Herman Miller. Charles chtěl křeslo jako dobře užívanou baseballovou rukavici - teplé, pohodlné. Ray napsala, že vypadá "komfortně a nedesignérsky". Pochvala.

Nejikoničtější verze: Černá kůže + palisandr + hliníková základna. Znáte z Bondovek, kanceláře Steva Jobse, luxusních nemovitostí. Dnes na výběr ze 7 dřevin a 60+ odstínů kůže. Dvě výšky. Každý kus stále vyráběný ručně v Michiganu.

Proč nejkopírovanější? Dokonalý design se nedá patentovat navěky. V 1962 Eamesovi varovali před padělky. Nepomohlo. Dnes jsou v nabídce stovky kopií – od 15 000 Kč po 60 000 Kč. Jak poznat originál? Kovový štítek Herman Miller nebo Vitra. A hlavně: 7 vrstev lisovaného dřeva, polštáře na cvočky, dokonalý sklon. Kopie vypadají podobně. V originál se sedí jinak.

Premiéra v TV, 1956. Pak reklamy - křeslo ve viktoriánských salonech i na farmách. Kvalita která sedne všude. Od té doby v Bondovkách od 1967, u Jobse, v sídlech architektů. 70 let beze změny.

Když si prohlížím luxusní nemovitosti, vidím ho často. A poznám, jestli tam patří. Rozdíl není v ceně - je v tom, jestli majitel ví, co vlastní. Originál není nákup, je to rozhodnutí. Věc navržená jednou a správně, která za 30 let bude mít ještě větší hodnotu. V nemovitostech hledám stejnou logiku: ne co je v kurzu, ale co bude fungovat po generace. Tohle funguje od 1956. A bude i v 2056.

Vidíte ty spoje? To není chyba. To je feature.

Pohledový beton - materiál, který byl před 50 lety považován za levný. Dnes? Nejvyšší disciplína architektonické práce. Není to jen "holý beton" - je to precizní tanec mezi architektem a betonářem. Každá textura, každý pigment, každý spoj se plánuje měsíce dopředu. Opravit nelze, zakrýt nesmíte. Musí být dokonalý hned napoprvé.

Tahle fotka je z Vily v Troji - přechod ze stěny do stropu. Hladký, světlý, fair-faced concrete, jak ho miloval Le Corbusier. Žádné bednění, žádná textura. Jen čistá plocha a viditelné spoje panelů, které vytvářejí pravidelný grid. Není to "showroom perfect" - má jemnou patinu. A právě proto to funguje.

Druhá krajnost je prkenné bednění + tmavý pigment, jak to dělal Tadao Ando. Plastická textura dřeva vtištěná v betonu. Stejná vila v Troji kombinuje obě verze: tmavý texturovaný beton v přízemí, světlý hladký v patře. Dvě různé textury, jeden materiál, nula kompromisů.

Le Corbusier 50. léta. Brutalismus 60. léta. Tadao Ando 80. léta s japonskou precizností. Dnes: Peter Zumthor, Herzog & de Meuron, David Chipperfield. V Praze třeba Stempel & Tesař s touhle vilou v Troji. Cena kvalitního pohledového betonu v konstrukci: 7 500–12 000 Kč/m². Proč? Protože když je to špatně, bourá se celá stěna a začíná znovu.

Mám slabost pro materiály, které jsou upřímné. Pohledový beton vám neukazuje lak – ukazuje přesně to, co to je. V Praze máme málo vil, kde to takhle sedí. Vila v Troji je jedna z nich. Tohle nekupujete – tohle kurátorujete. A právě teď je na prodej.

The Twist - BIG, Norway

Bridge,Gallery, One Move

Source: