Trikolora Praha

Z cyklu Smějeme se při sobotě 🙂😜🥳

Jiří Weigl: Falešná debata o euru

Prezident Petr Pavel znovu vytáhl svůj každoroční evergreen – vyzval k přijetí eura a znovu se rozjela na toto obehrané téma ne příliš racionální debata. Polemizovat s prezidentem nemá smysl, on žádné argumenty pro svůj názor neuvádí. Pouze neustále opakuje názor svých progresivistických evropeistických podporovatelů. Stojí za to však polemizovat s názory některých ekonomů, které se a konto prezidentova výroku objevily v posledních dnech v médiích.

Profesorka pražské VŠE a bývalá náměstkyně pražského primátora Eva Kislingerová zveřejnila na svém blogu na serveru IDnes text s názvem „Euro, koruna nebo chechták?“, ve kterém vyjadřuje své znechucení nad debatou nad prý stále stejnými známými fakty, a říká, velmi stručně řečeno, že je v podstatě jedno, má-li země takovou či onakou měnu, korunu nebo euro. S prosperitou země to podle ní nemá co dělat, záleží na správné hospodářské politice, nízké korupci, kvalitním podnikatelském prostředí atd. Měna prý nikoho nespasí, vytváří pouze rámec, prostředí. Nepovažuje ji za atribut suverenity a odmítá význam vlastní kursové politiky. Odmítá, že by nehomogenita eurozóny byla problémem, za něj považuje pouze snazší přístup k úvěrům pro slabší ekonomiky eurozóny, který vede k jejich možnému předlužení. Přechod na společnou měnu podle ní nemá inflační rizika, a také odmítá zakotvení koruny v ústavě a podobné názory. Podle paní profesorky by přechod na euro pomohl podnikání, ale není reálný, protože si ho prý z nejasných důvodů nepřejí dvě třetiny veřejnosti. Validní a robustní argumenty proti euru prý ale neexistují. Jde fakticky jenom o název měny, nic víc.

Jiný známý ekonom docent Jan Urban ve svém blogu tamtéž v článku s názvem „Koruna není vlajka, aneb Proč národní měna není totéž, co vlastenectví“ bojuje s vnímáním koruny jako atributu suverenity, s názorem, že národní měna umožňuje vést zcela nezávislou měnovou politiku a že možnost oslabování kursu pomáhá ekonomice. V boji o zachování koruny jde prý pouze o to, která měna je schopna lépe plnit svoje funkce, je stabilní a důvěryhodná. Takže spor koruna versus euro je stejně jako u prof. Kislingerové v podstatě pseudoproblém, který se jenom nesmyslně politizuje.

Je pravdou, že debata o euru trvá již téměř čtvrtstoletí a skoro vše už bylo řečeno. Jenom na jedné straně názorového spektra samotný Václav Klaus se tomuto tématu celou tu dobu intenzívně věnuje a napsal na toto téma desítky textů a pronesl desítky příspěvků doma i zahraničí, stejně tak další autoři spojení s IVK. Protože však tato diskuse evidentně trvá, nelze pomíjet souvislosti podstatné a zabývat se jenom skutečnostmi okrajovými či nepodstatnými.

Příznivci eura mají tendenci hovořit z pozice mikroekonomických subjektů a viditelných, ale v celkovém přínosu omezených pozitivních efektů, které jim euro přináší, opomíjejí však u společné evropské měny problémy a rizika makroekonomická, která jsou zásadní a podstatná, ale pro běžného laického občana nejsou bezprostředně viditelná a pochopitelná. Proto je důležité o hovořit především o nich a vysvětlovat je, nikoliv přecházet s argumentem, že už prý vše bylo řečeno. Nebylo či to nebylo dostatečně zdůrazněno.

V rozporu s výše zmíněnými oběma akademiky si troufám tvrdit, že po povrchu vedená argumentace není seriózní. Měna, která je v té které zemi používána, se může samozřejmě jmenovat jakkoliv a pokud své základní funkce plní, může občanům dobře sloužit. Stejně tak obecně platí, že dobrá hospodářská politika má pro prosperitu té které země zásadní význam. Ale to jsou triviální obecnosti, které nám na dilema přijetí společné evropské měny žádnou odpověď nedávají.

My diskutujeme o vstupu do eurozóny, ale to není žádná obecná abstraktní entita. Existuje více než dvacet let a má řadu zásadních problémů, což vůbec nejsou ty, o nichž dnes diskutují zastánci eura.

Podle ekonomické teorie může společná měna pro více států fungovat tehdy, pokud ty vytvářejí tzv. optimální měnovou zónu – mají obdobnou ekonomickou úroveň, vysokou mobilitu výrobních faktorů, sladěnost hospodářských cyklů, flexibilitu mezd a cen a vzájemnou otevřenost trhů. Dnešní Evropská unie tato kritéria nesplňuje ve většině ohledů. Jejím jádrem jsou vyspělé země západní Evropy, které mají rozhodující podíl na HDP eurozóny, ale vedle nich země evropského jihu a východu, které vykazují daleko nižší ekonomickou výkonnost a úroveň. Euro je měna, která odpovídá potřebám zemí tohoto jádra a ty z něho také nejvíce profitují. Jejich potřeby určují politiku Evropské centrální banky.

Pro ekonomicky slabší země jihu a východu Unie to znamená, že dlouhodobě používají dražší měnu, než by odpovídalo jejich potřebám. To by nemuselo vadit, kdyby to stimulovalo rychlé strukturální a systémové změny, které by zvyšovaly jejich konkurenceschopnost. Nic takového ovšem v dnešní centralistické, regulační a dotační EU není uskutečnitelné. Pro méně rozvinuté ekonomiky znamená přechod na euro v dlouhém období vznik podstatných ekonomických nerovnováh, které jsou v dnešním evropském uspořádání, které má fakticky charakter provizoria, obtížně řešitelné.

Společná měna implicitně předpokládá i budoucí integraci fiskální, tj. společnou daňovou politiku a fiskální transfery v rámci eurozóny tak, aby bylo možné řešit vznikající nerovnováhy. Fiskální integrace však není uskutečnitelná bez integrace politické, a ta je v současné Evropě nepředstavitelná.

Že jsou to problémy podstatné a obecné, si můžeme ukázat na našem dobře známém příkladu Československa. Na to lze rovněž pohlížet jako na měnovou unii, kdy slabší Slovensko bylo nuceno používat měnu silnější české části společného státu, ale získávalo vyrovnání v podobě stabilního toku velkých fiskálních transferů z federálního rozpočtu, vytvářeného dominantě z českých zdrojů. Ve chvíli, kdy v době státoprávní krize a dělení státu tyto transfery zmizely, musela následovat měnová odluka. S levnější vlastní měnou pak se Slovensko rychle úspěšně přibližovalo české úrovni, což ne náhodou skončilo po tamějším přijetí eura. Stejně tak dvacetiletá stagnace Itálie a celého jižního křídla eurozóny potvrzuje tyto efekty.

Euro bylo před dvaceti lety zavedeno s vědomím těchto nedostatků, ale právě proto mělo být mocným beranidlem dalšího sjednocování Unie, neboť jinak nelze problémy, které vytváří, spolehlivě řešit. Ale dnes vidíme utopičnost těchto představ. Neexistuje žádný evropský politický lid- démos, neexistuje pocit vzájemné sounáležitosti a solidarity mezi evropskými národy, který by umožnil politické sjednocení a fiskální unii. Rozdíly mezi členskými zeměmi jsou přirozené a dlouhodobé, nelze je snadno eliminovat, jak se o to Brusel neustále snaží.

Euro je tedy nedokončený projekt, a proto jeho stabilita je stále v ohrožení. Gigantické nerovnováhy, které permanentně vznikají v ekonomických vztazích především mezi severem a jihem eurozóny, jsou překrývány mechanismem neomezených překlenovacích úvěrů známým dnes jako T2 (dříve Target2), kterým Evropská centrální banka lije do bank zemí trpících chronickým odlivem kapitálu likviditu. Bez těchto nestandardních vynucených mechanismů a operací by se eurozóna dávno rozpadla.

Po dvaceti letech fungování je zřejmé, že pro většinu členských zemí přechod na společnou měnu žádný významný růstový impuls nepřinesl, právě naopak, eurozóna vykazuje trvale nižší růst než země s vlastní měnou. U slabších zemí levnější přístup k úvěrům znamenal nárůst zadlužení. Pro hospodářskou politiku těchto členů pak ztráta nástrojů měnové politiky vytváří enormní nároky na fiskální politiku v případě inflačních tlaků a nemožnosti adekvátně reagovat nástroji autonomní měnové politiky.

To jsou zásadní a podstatné problémy, na které zastánci eura nemají a ani nehledají odpovědi. Uchylují se k laciné kritice emocionálního přístupu k národní měně a jejích vazeb na pojetí suverenity. A neexistuje-li vzájemný pocit sounáležitosti a solidarity, který je podmínkou fiskální unie, snaží se ho nahradit strachem. Válka Ruska s Ukrajinou přišla jako na zavolanou. Proto jsou také eurofanatici takoví zastánci pokračování této nekonečné války za každou cenu a věčného nepřátelství s Ruskem. Strach z Ruska má být novým tmelem sjednocení kontinentu.

Euro je ve své současné podobě voluntaristický politický projekt prosazovaný bez ohledu na ekonomickou racionalitu, což vytváří velmi obtížné problémy. Stejným způsobem se ho nezodpovědní politici a aktivisté snaží prosadit u nás. Proto hovoří o nepodstatných věcech, proto balamutí veřejnost. Ta naštěstí vykazuje větší rozum, než současná hlava státu či někteří slovutní akademici.

Jiří Weigl, IVK

Josef Sláma : Když kdysi, tuším že TOP 09 přišla s heslem Jsem Evropan, pokládal jsem to za trapnou falešnost, za kterou bych se musel do smrti stydět, kdybych si jí někam dal. Ale svým způsobem jsem tuto stranu bral jako kýčovitý projekt a nebyl jsem nikterak konsternovaný. Ovšem u ODS totální popření sebe sama, vlastních základů, programu, ideologie, zradu všeho do úplného konce, je něco, co v historii novodobé republiky nemá obdoby. Jsem zhnusen.

Doc. Zdeněk Koudelka: Benešovy dekrety lze zrušit. Na restituce by to ale nestačilo

„Z pohledu práva dnes mají Benešovy dekrety sílu obyčejného zákona,“ připomíná náměstek ministra spravedlnosti Zdeněk Koudelka.

Občas se tvrdí, že Benešovy dekrety jsou vyhaslé, tedy právně nevýznamné. Ale Benešovy dekrety nejsou mrtvé. I dnes jsou podle nich vydávána rozhodnutí, která dopadají na majetkové poměry. Je to důsledek toho, že po válce nebyl správní aparát konsolidovaný. Docházelo k zabavení majetku bez vyřízení žádostí o přezkoumání věci, pokud postižení tvrdili, že se jim dle dekretů československé občanství a majetek zachovaly.

Po únoru 1948 zanikl zájem na dokončení řízení, neboť se majetek zabavoval všem, nejen Němcům. Ovšem restituce obnovily důležitost Benešových dekretů. Ústavní soud stanovil, že neskončená řízení dle Benešových dekretů o tom, zda se dotčeným osobám zachovalo československé občanství, musí dokončit Ministerstvo vnitra, což je určující pro následnou majetkovou restituci. Ovšem tím, jak končí restituční spory, končí i tato obživlá aktuálnost Benešových dekretů.

Jak se dají dekrety zrušit

Z pohledu práva dnes mají Benešovy dekrety sílu obyčejného zákona, a to i ústavní dekrety, protože samotný čl. 5 odst. 3 ústavního dekretu o obnovení právního pořádku z 3. 8. 1944 stanovil, že je může změnit Národní shromáždění zákonem. Navíc Ústava od 1. ledna 1993 stanovila, že všechny dosud platné ústavní předpisy, které nevyjmenovala jako součást ústavního pořádku, mají sílu obyčejného zákona. Benešovy ústavní dekrety patří mezi odústavněné předpisy. Již Ústavou z 9. května 1948 byly odústavněny ústavní předpisy upravující státní občanství. Obyčejným zákonem se vracelo československé občanství Němcům, kteří nebyli odsunuti, což se stalo postupně, nejpozději zákonem č. 34/1953 Sb.

Zrušit jakýkoli dekret prezidenta může Parlament zákonem. Řada dekretů již byla zrušena. V roce 1960 byl zrušen dekret o platech členů vlády či v roce 1993 byla zrušena zákonem o audiovizuálních dílech část dekretu o opatřeních v oblasti filmu. Benešových dekretů bylo mnoho, řešily spoustu věcí a část je zrušena.

Dopad na restituce

I kdyby byly zrušeny dekrety odebírající státní občanství a majetek Němcům a Maďarům v roce 1945, nebude to mít dopad na neskončená restituční řízení. V nich se totiž občanství ani majetek neodebírá, ale jen se autoritativně ověřuje, zda určitá osoba, zpravidla již nežijící, v roce 1945 podle těchto dekretů o majetek přišla. A platí, že i když se právní předpis zruší, tak se nadále použije, řeší-li se podle něj událost, která nastala před jeho zrušením. I dnes platný zákon o státním občanství z roku 2013 zrušil předchozí zákonnou úpravu státního občanství, ale pokud bude posuzována otázka, zda někdo nabyl či pozbyl státní občanství v roce 1990 či 2000, použijí se tehdy platné zákony, ne zákon platný dnes.

Aby se vracel majetek odsunutým sudetským Němcům, musel by být přijat zvláštní restituční zákon vracející majetek. Obdobně jako pro vydání majetku v předešlých osobních či církevních restitucích musely být vydány restituční zákony, nestačí zrušit původní znárodňovací zákony. Žádná politická strana nemá v programu přijetí restitučního zákona o vrácení majetku odsunutým Němcům, kteří nemají naše občanství.

Ovšem restituční zákon vůči neodsunutým Němcům byl již přijat v roce 1992 za trvání Československa Českou národní radou, proto se vztahoval jen na Českou republiku. Podle zákona č. 243/1992 Sb., se vracel pozemkový majetek těm Němcům, kteří nebyli odsunuti a nejpozději v roce 1953 získali zpět československé občanství. Tento zákon vylučoval z restituce ty, kteří se provinili proti československému státu, tedy restituovat mohli i ti, kteří byli pasivní, zatímco Benešovy dekrety zachovávaly majetek jen Němcům, kteří aktivně bojovali za Československo.

Josef Sláma : Je tomu 84 let co došlo k vyhlazení obce Lidice na Kladensku. Je třeba si tyto nelidské skutky a hrůzné počínání německých nacistů připomínat, nezapomínat nedávné temné období našich dějin. Zvláště v době kdy někteří politici naší země, relativizují, marginalizují tyto negativní události. Vše má své příčiny a následky, co se dělo na našem území, v období tzv. protektorátu našim občanům, žádnou omluvu nemá a nesnese. Šlo o samotnou existenci našeho národa a jeho života na našem území, analogii s pozdějším komunistickým vývojem pokládám za historický nonsens, který nemohu hodnotově ani odborně přijmout. Nezbývá než se s úctou, pokorou, poklonit památce obětí nacistické zvůle a konstatovat nezapomínáme.

Několik screenshotů z nedělních publicistických pořadů České, tedy JEJICH🏴‍☠️🇪🇺🏴‍☠️🏳️‍🌈🇺🇦, televize + něco málo dojmů z nich.

Máme necelé dva roky do prezidentských voleb a opoziční TV se zřejmě rozhodla rvát faktického lídra protivládního tábora do úplně všech pořadů. Tento víkend tak poprvé diskutoval v pořadu Historie.cs, ve kterém zpravidla debatují historici a moderuje nějaký redaktor ČT. Blíží se však také komunální a senátní volby, a tak je moderátorem najednou, čáry máry f*k, jihočeský opoziční politik STAN Jiří Šesták a v debatě není ani jeden historik🆘

Početně férově na škále koalice/opozice tentokrát na první dobrou vypadala Nedělní debata. Tomio Okamura má můj obdiv za sebeovládání, jaké musel prokázat v diskusi s urážlivě se soucitně usmívající čerstvou místopředsedkyní parlamentu Urbanovou(to bude náramná spolupráce...) a poťouchle se křenící Decroix👏

Jinak to s vyvážeností sdělovaných informací bylo jako vždy u NEWSROOMu ČT 24, v jehož redakci si nepochybně nejen dobře uvědomují rozdělenost domácí politické scény, ale také dobře vědí, na které straně barikády, kterou sami léta budují, stojí, a tak se snášely horydoly argumentů ve prospěch zachování stávajícího systému financování JEJICH televize a rozhlasu a kritizovali „kontroverzní" lidé, kteří tuto myšlenku nepodporují jako např. Xaver 🙄

Opoziční přesilovkou byl jako vždy živě vysílaný pořad Události, komentáře týdne, ve kterém aktuální koalici nezastupoval, jak už se v tomto pořadu stává nechvalným zvykem, NIKDO⚠️ Zato Orko Vácha, Martin Stropnický či vcelku umírněný Kamberský jsou v tomto studiu na můj vkus právě na úkor opozičních myslitelů dle mého až příliš často. Zejména Halík model 2026 Orko je přitom prototyp militantního Sorosovce a nemile překvapilo, jak moc s ním souzněl exANO Stropnický. Renegáti ANO včera dostali ve vysílání mimořádně hodně prostoru a obávám se, že se to za stávajícího stavu jejího fungování jen tak nezmění, jsou totiž pro opozici dobře použitelní🤨

Miroslav Červenka, předseda Trikolory v Ústeckém kraji

Zasedání zastupitelstva městské části Praha 3. Josef Sláma , předseda zastupitelského klubu Trikolora-SPD ZMČ Praha 3.

První místopředseda Trikolory přímo na komoru 👊

Zdeněk Koudelka: Proč nemít euro

Od doby, kdy měny opustily zlatý či stříbrný standard, tedy možnost výměny konkrétního platila za pevně určené množství zlata či stříbra, jsou měny založeny na důvěře. Důvěra v měnu vyplývá z důvěry ve stát, který měnu vydává.
Článek je odemčený

Důvěra v měnu je důvěrou ve stát či státní společenství

A to je problém eura. Euro za sebou nemá konkrétní stát, ale Evropskou unii, respektive Evropskou měnovou unii. Evropská unie je svazek států s nerovnoměrným hospodářským vývojem a bez jednotící státní ideje. Je svým založením slabší sdružení, než bylo Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz, Jugoslávie či Československo. Tyto státní svazky se zdály ve své době pevné a trvalé. Nepřežily však otřesy vyvolané historickými zlomy, které dřív či později přijdou i vůči Evropské unii. Zažil jsem rozval Sovětského svazu a rozdělení Československa. Moji dědové zažili rozpad Rakouska-Uherska. Pakliže nevydržely tyto státy, pochybuji, že podobné historické otřesy vydrží bruselská unie.

Rozpad Rakousko-Uherska a rozdělení Československa

I když není jisté, zda dojde k rozpadu bruselské unie, je v rámci odpovědné správy státu správné s touto možností počítat. Euro se při rozpadu bruselské unie stane přitěžujícím faktorem. Při rozpadu státu či svazku států zaniká i jeho původní měna, byť to nemusí být ve stejný okamžik. Avšak v každém nástupnickém státě dochází k jinému hospodářskému vývoji, zvláště inflaci. To pak nutí státy, které jsou na tom lépe, odtrhnout se od původní měny, a tím se odtrhnout od velké inflace v nástupnických státech, které jsou na tom hospodářsky hůře.

Proto Alois Rašín v březnu 1919 oddělil kolkováním původních stejných rakousko-uherských bankovek československou korunu od koruny maďarské a rakouské a obdobně Václav Klaus v únoru 1993 oddělil korunu českou kolkováním původně stejných bankovek československých od slovenské koruny. Při rozpadu státu či státního společenství je pro nástupnické státy vznik nové měny nutností. Má to však své náklady. Ten stát, který si uchová vlastní měnu, si komplikace a náklady při možném rozpadu bruselské unie ušetří. Vlastní měna je významnou ochranou před některými důsledky kolapsu bruselské unie.

Proč krach bruselské varianty integrace

Důvody možnosti krachu bruselské varianty evropské integrace jsou v byrokratickém pojetí a sebevražedné ekonomické politice. Původní idea Evropy jako volného prostoru pohybu zboží, služeb a kapitálu se zvrhla v Evropu růstu nevýkonné byrokracie, Evropu hloupých politických rozhodnutí, jako bylo přijetí masové migrace a zeleného údělu. Čím více se posilovala centralizace unie od maastrichtské až po lisabonskou smlouvu, tím více Evropa ve světe ztrácela. Účinností Lisabonské smlouvy znovu vzrostla moc bruselských orgánů. Ovšem zároveň klesá síla evropské ekonomiky v porovnání s jinými světovými oblastmi, především USA, Čínou a Indií. Evropa upadá.

Podstatou hloupé politiky bruselských orgánů je způsob jejich výběru. Zatímco politické jedničky chtějí být francouzskými prezidenty a německými kancléři, do Bruselu evropské mocnosti posílají třetí politickou ligu. Neexistuje evropský národ, ani evropský lid, tudíž ani evropská politická elita. Bruselská elita je elita úřednická, ne státnická. Toto se v Evropské unii nezmění, protože se nezmění základ její integrace. Proto i v budoucnu bude evropská ekonomika upadat, budou se prohlubovat sociální problémy a díky proběhlé masové imigraci v západní Evropě budou velké problémy vnitřní bezpečnosti. Občané nebudou věřit Bruselu, jeho institucím, a tedy ani euru. A bez důvěry žádná měna nepřekoná vážný otřes.

Vyhraje, kdo první uteče

Státy, které euro jako měnu přijaly, mohou dopadnout při rozpadu měnové unie různě. Neubde-li rozklad Evropské unie rychlý, ale bude probíhat v etapách, vyhraje ten, kdo z eurozóny uteče nejdříve. Může nastat situace, kdy nějaký stát opustí euro jako první či jeden z prvních a ostatní státy euro budou po nějakou dobu používat, byť bude oslabené. Odcházející stát vydá svoji vlastní měnu a vymění ji v poměru 1:1 za euro. Při běžné měnové reformě stát zaplatí výrobu nových bankovek a stáhne staré, které se stanou dobré jen pro výrobu tepla ve spalovnách. V případě, že euro zůstane v některých státech nadále platidlem, odcházející stát zaplatí výrobu bankovek nové měny, ale eurobankovky, které na svém území stáhne z oběhu, budou mít stále hodnotu a může jimi zaplatit své dluhy v eurech.

Samozřejmě se to zbytku států, které nadále budou euro používat, nebude líbit, ale nic s tím nenadělají. Navíc bude započat proces rozpadu nejen eurozóny, ale i bruselské unie, takže nebudou mít ani politickou a vojenskou sílu na odcházející stát tlačit mocensky. Spíše se tím proces rozpadu jen urychlí. Pokud tedy přijmeme euro, je vhodnější ho v případě počátku procesu rozvalu unie opustit, co nejdříve. Ten, kdo bude poslední, tomu zůstanou jen bankovky v ceně papíru na spálení.

(Ústavní právník doc. JUDr. Koudelka, Ph.D., je náměstkem ministra spravedlnosti a místopředsedou Trikolory.)