Terapie EFT-Liberec

PŘÍBĚH 7. - "Je mi líto, že mě Maceška nechce vídat"

Tohle byla nedávná rychlovka v kavárně, tak trochu obchodní schůzka i v osobní rovině.
"Je mi hrozně líto, že po tatínkově smrti mě už "Maceška" nechce vídat. Nevím, proč se na mě zlobí, chtěla jsem jí vrátit její péči o mě, když jsem byla malá a péči o tatínka, ale ona přede mnou zavírá dveře. Tolik mě to mrzí a tak moc mě to dennodenně ovlivňuje"
Staré paní "Macešce" je už přes 80, určitě má na na ty své vrtochy nárok....a - možná to nejsou vrtochy, je to spíš prostě její stav vnímání reality, vidí najednou svou vyvdanou dcerku jinak...nechce jí vídat, a už vůbec si ji pustit domů nebo přijmout nějakou její péči.

Chvilku jsem váhala, zda obsazená kavárna je to pravé místo pro ťukání", ale pak jsem to své společnici nabídla. Přijala, kývla.

Stačilo fakt pár rychlých "tuknutí", pak kontrola, jak nyní vnímá svůj vztah se starou paní a...rozešly jsme se.
Po necelém měsíci jsme se obchodně sešly znovu a já se zeptala, jak to vypadá s "Maceškou".
Paní se usmáála: "Bylo to zvláštní - druhý den jsem se vzbudila a problém byl pryč. Je to úplně OK, moc vám děkuju!"

Tohle umí EFT, když se správně vypíchne a ošetří emoce :) - rychle, bezbolestně, efektivně :).

PŘÍBĚH 6. - "Nerad si podávám s druhými ruku, protože se hrozně potím."

To je příběh mladého muže - studenta - tak kolem dvacítky.
Zavolal mi: "Už nevím, co s tím, strašně se potím a stydím se i podat lidem ruku." Ztišil hlas..."Občas mi někdo "upřímný" řekne, že docela...smrdím...a přesto, že se sprchuju dvakrát denně, nic nepomáhá, ani detox čaje od mamky, pít jablečný ocet,..."

Detoxikační čaje jsou určitě dobré, ale člověk musí mít v dobré kondici detoxikační orgány - musí mu dobře fungovat játra a ledviny. Pokud je jejich funkce nějak narušena, detox probíhá přes kůži či třeba přes plíce.
Tělo se snaží si samo pomoci.

Pomoc u tohoto mladíka byla velmi jednoduchá a snadná.
Mám pomocníka - biorezonanční přístroj BICOM - ve kterém jsem našla završení všech mých dosavadních poznatků ohledně udržení dobrého zdraví i psychiky.
Mám ho už devět let, využily ho už stovky klientů, je naprosto unikátní a terapie skrze něj je opravdu velmi individuální, vyloženě pro toho daného klienta. I účinek bývá věětšinou okamžitý a vidtelný.

Mladý muž přišel a ukázal mi ruce s kapičkami potu a zeptal se mě, jak dlouho bude sezení trvat. Max dvě hodiny.
"Tak to je fajn, stihnu rande s novou holčinou, co jsme se s ní seznámil přes net"
Přes Bicom jsme velmi rychle odstranili blokády v těle (mohou být na různé úrovni) a vyřešili problémy s játry, ty byly naprosto prioritní, a pak i s ledvinami.
Játra jsou největší chemickou továrnou v těle, a musí být v pořádku jak fyzicky, tak energeticky. Někdy jsou játra úpně OK, ale nemějí dost energie, což třeba laboratorní testy neukážou. Je to podobné, jako kdybychom měli super přístroj, ale nebyl dostatečně nabitý, nebo kdyby měl poškozenou nabíječku.
Pak každý cílený detox například přes bylinky je ještě více vyčerpá a zatíží.

Terapie trvala necelé dvě hodinky a na kontrolní destičce pod dlaní bylo vidět, jak tělo okamžitě využilo možnost zbavit se zátěží nahromaděných v těle. To byl panečku detox! takové jemné a hnusné blátíčko. Od té doby jsem nic podobného neviděla.
Mladík se sice cítil dobře, ale "akce" ho vyčerpala, jeho tělo do ní zřejmě s radostí investovalo hodně energie.
"NO, na rande už dnes nepůjdu, omluvím se, přehodím to na jindy".

Za 14 dní přešel na kontrolu - usměvavý, se suchými dlaněmi, podával mi ruku. Ptala jsem se, jak bylo a je.
"Od vás jsem šel přímo domů. Zvládl jsem se svléknout a padl jsem do postele, spal jsem skoro 20 hodin v kuse, vstal jsem napít se a na záchod", smál se.
"Ale stálo to za to, jsem moc rád, pocení úplně zmizelo, jak na dlaních, tak i v podpaží!"

Tak byla to taková rychlá a úderá akce... :)

PŘÍBĚH 5. - "Nedokážu manželovi odpustit"

Dnes je to takový smutný příběh, jeden z těch, se kterými jsem se setkala hned na začátku své praxe s EFT, je to mnoho let zpět, ale pamatuju si ho velmi dobře.
Tento příběh patří k energii štíra, přesně k té energii, ktou máme nyní, teď navíc i se štířím Novoluním, kdy se člověk může podívat do svého nitra a objevit a propustit věci, které jsou v něm uložené.

Štír je skvělé, ale hodně složité znamení, mám štírky a štíry moc ráda...a pár jich mám i kolem sebe.
Zradit štíra nebo mu ublížit je vždycky těžká věc.
Mnoho z nich špatně odpouští, a to ne snad, že by nechtěli, ale neumějí to.
Hodně věcí se jich osobně hluboce dotýká, a navíc se s těmi věcmi moc nedokážou vyrovnat, své problémy stahují pod hladinu do svého hlubokého světa a tam s nimi žijí, někdy dělají, že je nevidí a že prostě neexistují.
Tahle paní se se svým zraněním asi vyrovnat chtěla, přesto to zranění zůstávalo velmi hluboko...a...nepodařlĺo se.
Zahořkla, smutek a zrada ji úplně pohltily.

Paní Hana totiž přišla manželovi na nevěru.
Pátrala a dopátrala se...a nejvíc ji asi zlomilo to, že se cíleně vydala manžela stopovat, aby ho chytila při činu a měla důkaz.
Podařilo se jí to, a to asi v tu nejnevhodnějším načasování...a ta skutečnost a obraz, kterým byla přítomna, se zasekly hlubokoho do její duše...
Záhy onemocněla rakovinou tlustého střeva, s nemocí "bojovala" dlouhou dobu, ale její stav se zhoršoval...
Manžel pro ni dělal první poslední, cítil vinu a postavil se k problému - to ona sama říkala a uznávala to. Víc už asi dělat nemohl, paní Hana mu to prostě nedovolila.

Paní Hanu postupně smutek a zmar zcela přemohl...na jedné úrovni se asi uzdravit chtěla, na hlubší úrovni se tomu všemožně bránila: "Ať vidí, co mi způsobil! Ať vidí, jak trpím! Je to jeho vina", plakala a mračila se.

Vypadala jako veliké štíří zvířátko s připraveným jedovatým bodcem...naježené, ohrožené, bránící se.
Ne připravené bodnout, ale bodající...a protože nechtěla přímo zranit manžela, zraňovala sebe a tím způsobovala rány i jemu.

Dnes po zkušenostech si myslím, že byla rozhodnuta se opravdu zničit. Ne na vědomé, ale spíš podvědomé nebo až nevědomé úrovni.
"Věděla" - tušila jsem už tehdy, když u mě seděla, že jí nedokážu pomoct, možná trochu navést, vysvětlit, zmírnit ty velké skryté emoce a rány, ale nedávala jsem tomu moc šancí.

Cítívám to, jak to je a s největší pravděpodobností bude dál, když lidi odcházejí, a buď se vnitřně raduji s nimi a "vidím" jejich další kroky a vizi příjemné budoucnosti...anebo cítím smutek a bezmoc.

Těch druhých lidí nebývá mnoho, ale občas se objeví, a toto byl přesně ten případ.
Nedokázaly jsme tohle nastavení změnit ani spolu.
Nedošlo k nasměrování na klid a vyrovnání, a už vůbec ne na záblesk radosti a pocitu štěstí ze života.
Žádná pozitivní vize.
I to se prostě někdy stává.

Asi za půl roku mi zavolala její dospělá dcerka. Maminka zemřela a ona našla v telefonu moje číslo, tak mi to chtěla říct.
Rozesmutnilo mě to, i když vůbec nepřekvapilo.
Smad paní Hana došla ke smíření a odpuštění...a ke klidu.

Příběh 4. - "NAPRAVENÍ MLADÉHO MUŽE"

Tenhle příběh je dost zajímavý a byl by i možná trochu vtipný, kdyby v něm nedošlo k velmi smutné události.
Život prostě píše příběhy.

Je to už dost let, kdy mě párkrát navštívil mladý muž tak nějak těsně po třicítce, že je hodně nespokojený se svým životem, že vlastně nevidí žádný smysl života, že se plomcá od jednoho k druhému a jen přežívá den za dnem. Nic ho neuspokojuje, v ničem nevidí radost.
Měl manželku i děti, měl je rád, přesto nebyly v té době smyslem a náplní jeho života. Měl zaměstnání, navenek žil celkem normálním životem, i když manželka cítila, tak jak žena cítit dokáže, se není v jeho životě důležitá. Nebyl spokojen on ani jeho paní. A tak nějak tak žili den za dnem, utahaně, neradostně.
Pán vyhledával různá dobrodružství, aby si okořenil život, jedním z nich byla milenka. Ne že by mu až tak dodávala ten chybějící smysl života, a ne že by ji tak úplně miloval, ale přece jen - měl se nač těšit při vybočení z normálu a bylo to jedno z těch dobrodružství, které ho podle něj držely nad vodou.
Držel si ji, tak jak to chlapi dělávají, dál od rodiny, občas u ní přespal, pokud byl na služební cestě, a tak šel zase prostě život den za dnem - a pak už i to bylo zas takové obyčejné a všední, takový "normál".
K tomu si pán občas dal nějaké tolerované návykové látky, ale ty plochost jeho života spíš prohloubily, jak sám seznal, než aby mu pomohly cítit se líp.
I toto jeho manželka cítila, vyhýbala se fyzickým kontaktům s ním, a ještě více se od sebe vzdálili.
S jeho manželstvím to vypadalo opravdu blědě.
Až zasáhl osud.

Když se jednou ráno pán vzbudil vedle své milenky, zjistil, že nedýchá, nereaguje, že už není mezi živými.
V obrovském šoku zavolal záchranku, ta zavolala policii a během chvilinky začalo velké vyšetřování a poté vazba pro onoho pána. Zpočátku vůbec nemohl vysvětlit, co se stalo, a že se na tragédii nijak nepodílel.
V první chvíli ho prostě měli za v.aha!
Vyprávěl mi, jak obrovský otřes a šok zažil. Mísilo se tam vše - ztráta blízkého člověka, děs, šok, nevíra, strach o sebe a i svou rodinu, že se vše dozvědí a ztratí i je ...a tento šok ho nakonec docela rychle probral do reálného normálního života.
Někdy to tak bývá - že šok s člověkem tak mocně zatřese, že se v něm v jednom okamžiku vzbudí to, co dlouhé roky i desetiletí bylo skryto velmi hluboko.
Když se trochu vzpamatoval a byl záhy propuštěn z vazby, protože se zjistilo, že na vině byla srdeční vada mladé slečny a ne on, obrátil svou pozornost k manželce a dětem.
Ke mně se přišel vypořádat s tímhle šokujícím prožitkem a ztrátou a s touhou dát veškerou pozornost a čas své rodině.
Uvědomil si, jak je pro něj důležitá a že to je to prioritní, proč chce "normálně" žít...
Promluvili jsme o i "látkách" a jak mohou ovlivnit soužití s vnímavým partnerem, který nic takového nepožívá a chce se držet od takovýh věcí dál.
Za pár dnů přišel i na "detox" a odvykání od těchto věcí, protože usoudil, že je to překážka toho "normálního" života a že nechce být ovlivňován závislostí. Viděl svě emoční a pocitové propady, neschopnost radovat se z malých a obyčejných věcí...a chtěl se z toho vyvázat.
Toto odvykání se pak nejlépe a spolehlivě provádí pomocí biorezonančního Bicomu - je na to prostě "geniální stroj". Přístroj zvládne, ale ne sám od sebe....důležité a naprosto nezbytné je rozhodnutí člověka, že chce s těmito věcmi přestat.
Používá se běžně dlouhé roky na eliminaci kouření cigaret či jiých náhradních forem kouření, lze použít i na jiné látky, které vyvolávají závislost.
Ale důležité je člověčí rozhodnutí přestat...a aspoň trochu vůle - a u mužů, jak víme, pokud se rozhodnou, ta vůle je. Nemusí ji být moc, aspoň trochu...:)
Měla jsem z pána a jeho rozhodnutí velikou radost, za něj i za celou jeho rodinu včetně jeho malých dětí. Děti tyto látky vždycky dost ovlivní.
Jak se mu daří teď, nevím, pár měsíců po poslední návštěvě bylo u nich všechno na dobré cestě a měli se fajn.
Tichou vzpomínku pro mladou slečnu, kterou jsem neznala, a tak v příběhu má své důležité, ale úplně anonymní místo.

Příběh 3. - "ZEMŘELA MI MAMINKA A JÁ SE NEDOKÁŽU PODÍVAT ANI NA JEJÍ FOTKU"

Paní Vlastě zemřela její milovaná maminka skoro před dvěma lety. Byla to už starší paní, přesto její odchod přišel tak nějak náhle a nečekaně. A paní Vlastu to zlomilo.
Na to, co se dělo kolem pohřbu, před ním a po něm, si vzpomínala matně, jako by vůbec vnitřně nepochopila a nepřijala to, co se stalo.
Nedokázala se s tím, že už tu maminka není, vůbec vyrovnat.
Vše, co se týkalo staré paní a jejího života, zůstalo nedotčené a zakonzervované celé ty dva roky, nikdo nesměl na maminčiny věci sáhnout, ani v bytě, ani na společné chatě. Plné skříně věcí, které už dusily.
Paní Vlastička už sama začala chápat, že takto to není v pořádku, že už by mělo dojít k nějakému posunu, že se nějak zasekla v určité fázi truchlení a v čase. Začalo to nějak samo tlačit...
Zamrzla v nějakém čase a v nějaké realitě. A nebylo jí v ní vůbec dobře.
"Nemohu se podívat vůbec na fotku svojí mamky, a to ji pořád nosím v peněžence", plakala... "Ještě jsem se neodvážila na ni od té doby ani pohlédnout".
Smrt tak blízkého člověka je vždycky moc těžké, někteří lidé jsou na sebe navázání víc, jiní méně, ale máma má v životě každého člověka speciální místo, speciální význam. Je to člověk, se kterým jsme bývali srostlí, člověk, kterého známe v životě nejdéle. A pokud jsou tam tak těsné vztahy, jakoby měly spolu tyto dvě ženy, je to ještě těžší.
Vnímala jsem stejně jako paní, že je třeba se posunout dál, že je třeba maminku zcela pustit, nechat ji úplně odejít...a nechat ji žít v vzpomínkách ve svém srdci.
Každý má svou filozofii žití a bytí...a já důvěřuji tomu, že po smrti odchází jen tělo, ale to vnitřní Bytí (lidé tomu říkávají duše), zůstává. Tělo je smrtelné, to, co nás oživuje, ne.
Věřím také tomu, že pokud jsme příliš svázáni s člověkem, který odešel...a nedovolíme mu odchod na "druhý břeh", nepřináší to přijetí, klid, a možná i radost žádné straně.
Prošly jsme s paní Vlatou spolu vše, jak se co dělo, odťukaly ty nejhorší věci, myšlenky, přesvědčení - pocity viny, pocity ztráty, šoku, smutku a mnoho dalšího, dokonce i zlobení se na maminku, že si klidně odešla a ji tu takhle samotnou nechala, I toto je emoce, které se často u pozůstalých objevují, i když se leckdy za ně stydí.

Proteklo mnoho úlevných slziček...a po dvou hodinách, když jsme se loužily, paní Vlasta otevřela peněženku a vytáhla fotku - "Vidíte, tohle byla moje maminka, byla moc krásná, že?" řekla tiše...a usmála se na ni.
Později mi dala vědět, že vyklidila během krátké doby takřka všechny "zakonzervované" věci a nechala si jen to důležité, co jí dělalo radost a v čem byly ty nejkrásnější vzpomínky.

Příběh 2. - "CHCI MIMINKO, NEBO NE?"

Podobných příběhů kolem nedostupných miminek mám víc. Mají jedno společné - touhu po miminku ze strany budoucí maminky, ale dítě nechce a nechce přijít. Žádné dvě čárky na těhotenském testu...a přitom tolik snahy...
Už pro to udělali tolik - byli na vyšetřeních a zjistili, že oba jsou vlastně v pořádku, jako by nic nebránilo tomu, aby vytoužené dítě přišlo, ale - nic.
Měsíce pokusů, počítání a monitoring plodných dnů, změna stravy, zavedení potravních dopňků...a i v těchto "obyčejných" případech většinou lékař doporučí umělé odplodnění.
Za mě někdy příliš brzy jsou partneři tak lehce nebo méně lehce tlačeni do IVF. IVF vypadá slibně a celkem jednoduše, ale je tam samozřejmě riziko hormonální stimulace ženy...a možné další komplikace.
A tak se někdy ženy rozhodnou zkusit ještě něco nad rámec rozumového řešení...něco navíc, něco, čemu věří a s čím souzní, než se odevzdají procesu lékařské cesty k vytouženému dítěti.
"Nic tím zkazit nemůžeme, ale budu vědět, že jsme vyčerpali všechny možnosti", říkají.
Některé ženy najdou cestu sem ke mně - takhle je vídám, a ten jejich příběh je často jako přes kopírák.
Jsou samozřejmě různé příčiny, proč zdravá žena nemůže otěhotnět, to zas možná v nějakém z dalších příběhů - ale tady nastíním vlastně až legrační a neuvěřitelně rychlé vyřešení problému.
Mám různé metody práce a používám je podle potřeby, je to takové individuální.
Tady vždy projdeme takové obecné a klasické věci, zeptám se na potřebné související prožitky, události, určité věci zkorigujeme a pak...použiji kineziologický test.
Mnoho terapeutů pracujících "celostně" tento test používá na zjištění skrytých a podvědomých procesů, skrytých sebesabotáží a rozhodnutí, strachů a počinů, o kterých vědomě nemáme ani páru. Jsou skryté nejen mně, ale hlavně danému člověku. A právě mnohokrát skrytě určují naše vnímání a rozhodování.
Kineziologie je svalový test, kdy tonus svalu reaguje na skrytá přesvědčení a rozhodnutí, strachy, nevíry,....
Rozum u většiny lidí vždy přebírá vedení, je hodně slyšet, vidět, překrývá ty ostatní skryté věci.
Takže - zkoušíme, zda je přítomne psychologický revers, upravujeme proudění energie potřebné ke správnému fungování těla a vlastně celého systému...je to otázka max. několika minut.

A pak přichází to důležité konstatování/otázka...
"Chci mimnko?"
"Ne" - odpovídá svalová reakce ruky dané ženy.
Chvílinka jejího ohromení...a většinou hned pak klientka vyhrkne - "No, já vím, že ho vlastně nechci, protože...."
A tím protože mohou být různé důvody - vlastně že neví, zda ho chce s tímto partnerem, že není ještě připravena věnovat se dítěti, protože jako rodina nemají dost peněz, nechce opouštět práci, partner příliš tlačí a ona se bojí, že bez dítěte ji opustí, bojí se, že bude "podivná biomatka", kterou vídá na ulicic,...je možné si doplnit cokoliv. Jakýkoliv důvod.
Důležité je, že je tam vnitřní (prvotně skrytý) důvod, proč ne. A ten důvod je někdy velmi silnou překážkou k tomu, aby nějaké miminko vklouzlo do života právě této ženy.
Podvědomí - vědomí...podvědomí je silnější.
Je potřeba si uvědomit - zvědomit...a pak se rozhodnout...musí to být spolu v souladu.
Někdy jen pouhé uvědomění stačí, aby překážka byla odstraněna.
Je to zase vlastně taková "detektivka"na hledání, proč a kdo, je to hra, vě které vlastně o nic nejde...někdy o čas, někdy o třeba i o víc.
Někdy je to TAK jednoduché.
A některá miminka přicházejí velmi rychle po odstranění vnitřní blokády.
Někdy si můžeme uvědomit sami, někdy je potřeba pomocná ruka a vhled někoho jiného.
A je to o i o rozhodnutí budoucí maminky...."ano, i přesto, že mám strach, na miminko se těším a je u nás vítaně". Rozpuštění obav...

Na závěr vetšinou kontrolujeme modelovou situaci, jak mamince bude, až bude držet děťátko v náručí. Někdo je dokonce schopen zavnímat, zda je to holčička, něbo klučík.
Jednoduché, nenásilné, přirozené...
Ne, dítě nejde slíbit...to, zda přijde, nebo ne, vlastně není na žádném člověku, dítě je dar, který přichází sám od sebe...a nejde si ho vynutit vlastně ani lékařskou cestou...ale toto, co jsem popsala jako příklady z praxe, je velmi jednoduchá metoda, která už mnohokrát zafungovala zase jakoby zázrakem.

PŘÍBĚH 1. - "ONI SE SE MNOU NECHTĚJÍ SETKÁVAT"
Už dlouho jsem zde ani na mých stránkách nenapsala žádný příspěvek.
Celou dobu už snad víc než 10 let za mnou chodí lidé jak se svými životními příběhy, tak lidé, kterým není dobře psychicky nebo fyzicky.
Už nějakou dobu se znovu chystám dělit se o příběhy lidí, co jsem poznala - a mám tolik různých příběhů za ta léta....
Třeba někomu pomůže samotný příběh, někoho možná po úvaze zavedou jeho kroky ke mně a společně vylepšíme nebo změníme jeho životní příběh.
Někdy si pomůžeme sami, někdy nám pomohou blízcí nebo přátelé, někdy ale každý potřebujeme úplně nezúčastněný pohled cizího člověka.

Někdy "ta práce" jde velmi lehce, úplně přirozeně, s některými lidmi se setkám opravdu jen jednou a pokračování příběhu nebo rozklíčování "detektivky" se dočkám až za čas :).
Většinou se to děje u lidí, kteří potřebují jen (obrazně) vzít za ruku a chtějí podporu k důležitému životnímu kroku. Jednorázově to bývá i u lidí, kteří prožili nějakou těžkou událost nebo vztah v minulosti a potřebují se oddělit od této špatné zkušenosti, aby jim dál neovlivňovala život.
Těm, kteří jsou nyní v nevyhovujících podmínkách - těžkém vztahu, zaměstnání, kteří jsou chronicky nemocní,...s těmi se setkávám jako tichý průvodce připravený podat pomocnou ruku i třeba po delší dobu dokud mají tu potřebu - někdy se nevidíme půl roku, rok, někdy jsou setkání častější.
A teď první jednorázový příběh číslo 1.

"ONI SE SE MNOU NECHTĚJÍ SETKÁVAT, JSEM SAMA A OPUŠTĚNÁ", pláče starší paní. Má jediného už dospělého syna, snachu a dvě vnoučátka, třetí je na cestě. Je sama, manžela nemá a je jí moc smutno. Cítí se opuštěna, osamělá a nechtěná.
Syn si nepřeje, aby k nim babička chodila a rozrušovala jeho ženu, která těhotenství špatně snáší a potřebuje klid. Babička vídá vnoučátka sporadicky, není vítaná ani na jejich chatě, nezvou ji na rodinná setkání a oslavy. Druhá babička - matka snachy má "vstup povolen" - to klientka vnímá jako velkou křivdu.
Tenhle příběh byl hlavně o EFT - s paní jsme si spolu popovídaly o těch situacích, ve kterých se rozrušený a často zlomený člověk, který se cítí být ukřivděný, osamocený, bezmocný, opuštěný, ... často sám v sobě a v situaci zcela ztratí. Neví proč, neví jak, utápí se v lítosti a osamění. Samozřejmě zpracovaly pomocí EFT.
Mělo to jednoduché řešení.
Protože paní byla velmi vstřícná, otevřená a byla vlastně ochotna udělat cokoliv, aby se pro ni situace změnila, velmi rychle nahlédla i určitou část svého chování a vnímání, která vlastně oddělila jí a jejího syna s celou jeho rodinou.
Pár slziček paní ukáplo, ale změnily jsme za pouhé jedno sezení celou dynamiku vztahů v rodině.
Jak? Když přišla jen paní a chtěla změnit chování a přístup těch druhých, aby ji přijali opět do rodiny?
No - nemůžeme měnit ty druhé, vždycky můžeme začít jen sami u sebe, nahlédnout na věci jinak, odstranit zlé zkušenosti a paměť těla k určitým událostem - paměť buněk, pamět mysli, paměť emočních prožitků....
EFT, pokud je provedeno správně a sejdou se dva lidé, kteří spolu souzní, pokud je důvěra,, ochota dovolit a dovolit si určité skryté bolístky a bolesti pustit, funguje někdy až neuvěřitelně a rychle.

V tomto příběhu paní dovolila, abych se podívala i na dynamiku jejího vztahu k mladým, na její požadavky, očekávání, na to, jak si určité věci a sdělení překládá do svého subjektivního vnímání....a vlastně se stal malý zázrak :).
Přišla ke mně za pár týdnů ještě jednou, nadšená, plná radosti, její utrápený výraz se změnil, zářila...už totiž zase patřila do rodiny, byla na rodinné oslavě a znovu pozvaná na chatu, už byla na světě i malá vnučka, kterou si mohla pochovat už v porodnici. Pro ni se stal zázrak. Tak mi to přišla říct.
Udělala prostě ohromný kus práce a vyplatilo se to.

Jak to dokázala změnit? Pochopila, co může, a co nemůže ve vztahu k mladým, tím, že se ona otevřela, dokázali se všichni vzájemně vymezit a respektovat, a přitom se dokázali přijmout.
Měli se samozřejmě rádi už předtím, jen si mladí velmi drželi odstup od babičky, ale teď se mohli k sobě vzájemně otevřít a nebát se projevit si náklonnost a lásku.

Vždy udělám pro klienta vše, co umím a mohu, ale současně vždy je to na něm, jak toho využije...a tady toho paní využila možná opravdu na celých 100%.

Úzkostná porucha, panická ataka,...
Stále zvyšující se strašák poslední doby. Nejvíce se na mne obracejí mladí lidé, zda existuje nějaké východisko. Tak polovina z těchto lidí už zkusila kdeco, včetně antidepresiv a jiných uklidňujících léků.
To, že často existuje reálná „hrozba“ uvnitř člověka (dluh, studijní neúspěch, rozchod, rozvod,…) se už běžně ví, dá se s tím i velmi dobře pracovat.
Existují i techniky (včetně EFT terapie a biorezonančního ošetření psychiky třeba i na úrovni podvědomí), které si zcela nebo alespoň částečně dokážou s útoky paniky poradit.
Víme, jak jim aspoň částečně předcházet a jak je zvládat, aby člověk mohl normálně žít.
Mám i poměrně dost klientů, které jejich panické ataky opustily.
Co už lidé nevědí, a možná to nevědí ani někteří lékaři, je to, že podráždění nervové soustavy, a tedy s tím spojená úzkostnost, může být dáno některými fyzickými patogeny.
„Starý“ známý kovid (a třeba jen obyčejná ztráta čichu či bolest hlavy), boreliea, chlamydie, někteří paraziti, herpes viry (třeba cytomegalovirus), „těžké“ kovy – hliník, rtuť, kadmium,...anebo různé chemické zátěže třeba z průmyslového zemědělství. To jen opravdu stručnou namátkou.
Pokud přijde klient trpící panickými atakami, vždy hledáme krom psychického rozpoložení i zátěže fyzické. Pokud je správně ošetříme (i pomocí Bicomu), klientův stav se většinou výrazně vylepší už během jednoho sezení.

"Post-covidový syndrom". Řešení?

Termín, který jsme před třemi lety vůbec neznali. Stav, který přetrvává po prodělaném virovém onemocnění, má různé projevy. Ale je velice nepříjemný, protože je dlouhodobý a znatelně člověka omezuje v kvalitě jeho života.
Někdy, dost často velmi rychle, se dá řešit pomocí biorezonanční techniky Bicom.
Během těch téměř tří let se firma, která biorezonanční techniku vyrábí, zabývala i řešením jak virózy samé, tak i jeho následky. Ukázalo se, a samozřejmě o tom mluví i klasická medicína, že virus C19 jako těžší virové onemocnění, nejenom zasáhl sám svou silou, ale i aktivoval v těle dosud spící patogeny, které máme v těle téměř každý - hlavně herpesviry, ale i borelie, chlamydie, mykoplasmata, streptokoky. Imunitní systém měl tolik práce s řešením akutní infekce, že nezvládl ošéfovat spící vetřelce. A nejsou to žádná ořezávátka, s herpesviry se i rodíme, a pokud se jimi nakazíme, z organismu je už většinou nikdy nedostaneme ven. Třeba EBvirus, "obyčejná" mononukleóza, kterou měl každý - mnohokrát tento virus v organizmu přetrvává desetiletí...spící nám nevadí, ale pokud se vzbudí a začne se roztahovat...
Bicom dokáže i "dočistit" nervový systém, dýchací cesty, podpořit vylučovací orgány - prostě uvést tělo na všech úrovních do rovnováhy. A rovnováha po všech stránkách znamená pocit zdraví. A nejen pocit, samozřejmě o výsledcích hovoří i laboratorní výsledky, nejen subjektivní pocit klienta.
S Bicomem pracuji už 6 let, stále víc mě udivují jeho možnosti...a za poslední 3 roky ukázal, jak moc dokáže vyrovnat veškeré nerovnováhy v lidském těle, energii, psychice.

PŘÍBĚH 6-LETÉ ADÉLKY
Vždycky mě bavily příběhy z "ordinace". Tak vložím taky jeden, už trochu starší.
6tiletá holčička žije jen s maminkou, tatínek si ji občas bere do své nové rodiny, vypadá to, že to Adélce nevadí, i s novou partnerkou a sourozencem se docela snesou.
Všechno se jeví docela dobře a klidně, na všem se rodiče docela dobře domlouvají.
Jeden nedělní večer se holčička vrátí od tatínka a bolí jí bříško, Bolí i ráno, i druhý den, a bolí ji hodně. Tak moc, že ji maminka bere do nemocnice, a pak to opakuje ještě několikrát. Občas bolest odezní, ale zase se přihlásí, a ani lékaři nepřijdou na žádnou příčinu.
Bříško opravdu bolí hodně. A tak holčičku maminka přivede, abychom se na to podívaly jinak. Je dobré, že je dítě vyšetřené u lékaře, a tak víme, že se nic akutního nezanedbalo, s bříškem nejsou žádné žerty.
Adélka v křesílku sedět sama nechce. Bolí ji břicho a nevraživě kouká. Nechce, abych na ni sahala, a vlastně ani abych na ni koukala :). Tak si ji maminka vezme na klín. Holčička je samá ručka a nožka, takže z klínu trčí do všech stran....a začínáme. A odvíjí se příběh. Příběh dítěte, který je svým způsobem tuctový a přesto jedinečný. Adélka byla TU neděli u táty, byla tam zvyklá, přesto "sama" a táta na ní křikl. Asi ne moc, ale bylo to nespravedlivé. Asi se nestalo nic víc, ale spojilo se to s těmi všemi dalšími věcmi uvnitř a se zážitky a prožitky, a bříško se ozvalo. Možná přetekla poslední kapička.
A tak jsme ťukaly" - na Adélku, na maminku, když už tam taky seděla, dostaly jsme se i k tomu, že maminka těhotenství zjistila jako veliké překvápko asi v 7. měsíci, dítě neplánovali, oba rodiče byli velmi zaskočeni...a další a další věci, které vyvrcholily tím křiknutím. Tu neděli po návratu domů si Adélka na tátu nestěžovala, ale bříško bolelo, bolelo dny, týdny.
Když jsme "doťukaly" ty důležité věci a nic dalšího už se nenabízelo, Adélka na mě stále ošklivě zahlížela, mračila se na mě, ale pro darovaného medvídka se vrátila, a dokonce i na rozloučenou mračivě pozdravila. Ale bříško nebolelo. Po nasednutí do auta ihned hluboce usnula a spala i po příjezdu domů a překulení se do postýlky až do rána jako dudek.
A bříško pořád nebolelo. Už je to pár let a bolest se nevrátila.